Španělsko 2007
(sobota 11. – 25. 8. 2007)

[poslední aktualizace textu: 8. 9. 2007]

 

 

OBSAH

 

Španělsko 2007 (sobota 11. – 25. 8. 2007). 1

0) Klíčová slova. 2

1) Úvod.. 2

2) Příprava. 2

3) Praktické informace. 3

3.1) Pojištění: 3

3.2) Důležitá telefonní čísla ve Španělsku: 3

3.3) Doprava ve Španělsku: 3

3.3.1) Dálková doprava ve Španělsku: 3

3.3.2) Městská doprava ve Španělsku: 4

3.4) Počasí v Pyrenejích: 5

3.5) Turistické značení v Pyrenejích: 5

3.6) Voda v Pyrenejích: 5

3.7) Spaní v Pyrenejích: 6

4) Celkový průběh cesty po Španělsku. 6

5) Deník cesty. 7

5.1) Cesta do Barcelony [1. den] 7

SO 11. 8. (poledne až odpoledne) 7

5.2) Cesta do hor: Barcelona – Benasque [1. až 2. den] 7

SO 11. 8. (odpoledne až večer) 7

NE 12. 8. (dopoledne až odpoledne) 8

5.3) Přechod Pyrenejí: Benasque – Torla [2. až 10. den] 9

Celkový průběh cesty po Pyrenejích. 9

NE 12. 8. (odpoledne až večer) 11

PO 13. 8. 12

ÚT 14. 8. 13

ST 15. 8. 14

ČT 16. 8. 15

PÁ 17. 8. 15

SO 18. 8. 15

NE 19. 8. 16

PO 20. 8. (dopoledne) 18

5.4) Cesta k pobřeží: Torla – Tarragona [10. až 11. den] 19

PO 20. 8. (odpoledne) 19

ÚT 21. 8. 20

5.5) Cesta po pobřeží: Tarragona – Barcelona [12. až 13. den] 21

ST 22. 8. 21

ČT 23. 8. 23

5.6) Prohlídka Barcelony [14. den] 24

PÁ 24. 8. 24

5.7) Cesta do Prahy [15. den] 24

SO 25. 8. 24


0) Klíčová slova

 

Pyreneje 2007, Monte Perdido, vysokohorská turistika, přechod, doprava, počasí, spaní v přírodě, ceny, Barcelona, Zaragoza, Tarragona a Lleida (= Lerida).

 

1) Úvod

 

Už hodně, hodně dávno jsem pojal plán vypravit se do Pyrenejí, vlastně před 25 lety – ještě na fakultě. A letos v srpnu se to konečně povedlo: jeli jsme tam dva – já (Mirek) a Věrka – a kromě Pyrenejí [včetně výstupu na jejich „kultovní“, 3. nevyšší horu Monte Perdido (3 355 m)] jsme si během těch 14 dní prohlédli i některá krásná města severovýchodního Španělska (Lleidu, Zaragozu, Tarragonu a Barcelonu) a ještě se stihli plácat na pláži u Středozemního moře. Pyreneje (španělsky Piríneos) jsou bez nadsázky velkolepé a i když jsem a vždycky zůstanu nadšeným ctitelem  rumunských hor, Pyreneje mě prostě dostaly!

 

Máte-li čas, peníze, nadšení a trochu té fyzičky (žádné horolezecké schopnosti tam ale zapotřebí nejsou), pak prostě musíte Pyreneje navštívit a prošlápnout si je! Tedy alespoň jejich část, protože od Středozemního moře k Atlantickému oceánu měří asi 420 km a španělská turistická trasa vedoucí přes ně (GR 11) má přes 750 km. Pokud jste ale ze slovenských, rumunských nebo třeba bulharských hor zvyklí na „hřebenovky“ (tedy že 1. den se vyškrábete na hlavní hřeben, pak se po něm celou dobu „vlníte“ s denním převýšením okolo 500 m a poslední den zase slezete), tak na to raději rychle zapomeňte: Pyreneje budete procházet napříč – každý hřeben si hezky celý vylezete (tak mezi 700 až 1 200 m převýšení) a zpravidla týž den zase slezete, takže v Pyrenejích určitě neztloustnete…

 

2) Příprava

 

Ta trvala docela dlouho:

 

·         celá léta se (jako věčný začátečník) učím španělštinu: drobný problém je ale v tom, že třeba v Barceloně se mluví katalánskou, a ne školskou (tedy kastilskou) španělštinou: např. VÝCHOD se řekne SORTIDA, a ne „učebnicově“ SALIDA, nebo město LLEIDA se katalánsky řekne LERIDA (to nás zpočátku dost mátlo na mapách i v „jízdních řádech“), ale to nebylo naštěstí až tak zásadní;

·         už asi  rok a půl mám krásnou knížku kapesního formátu od Rogera Bũdelera Pyreneje 1 (všeobecně známou jako „červený průvodce po španělských Pyrenejích“; mimochodem knížka Pyreneje 2 od téhož autora popisuje francouzskou část), jejíž pěkné fotky mně nedovolily cestu už déle odkládat;

·         nějakou dobu jsem sháněl letenky (už v zimě a hlavně až po dost dlouhém sebepřesvědčování, že moje svědomí unese „ekologickou stopu“ letecké dopravy – naposledy jsem letěl před 20 lety… a kdoví jestli někdy ještě poletím): u firmy Asiana přes www.clickair.com - celkem za 6 636 Kč pro dvě osoby z Prahy do Barcelony (2 hodiny) a zpět; cena to byla skvělá, ale pokud člověk cestu zruší, nedostane zpátky prostě nic – to je daň za nízkonákladové lety;

·         plánování trasy po Pyrenejích (vč. shánění vhodných turistických map) také zabralo dost času:

o        úplně nejdříve jsem měl k dispozici celkovou mapu Španělska (Mapa General de Carreteras ESPAŇA) v kuriózním měřítku 1 : 2 222 222; ta mi posloužila pro hrubé naplánování trasy;

o        nějakou dobu jsem se věnoval prohlížení map, mapiček a nákresů na Internetu (je zajímavé, že nejlepší byly od nějakého Holandského nadšence, který ale většinu komentoval ve své mateřštině) – ale mapy na obrazovce nejsou pro plánování trasy zrovna nejlepší – nepovedlo se mi z nich si udělat dobrou představu o topografii Pyrenejí, ani o vhodných přístupových bodech z vnitrozemí;

o        tak jsem si pak konečně pořídil poctivou, papírovou mapu celých Pyrenejí (Piríneos ESPAŇA/FRANCIA od vydavatelství RANDO v měřítku 1 : 400 000 za 250 Kč); tahle mapa se sice „tváří“ hodně atraktivně (mj. obsahuje v kostce dějiny Pyrenejí v archeologickém i historickém slova smyslu, zasahuje dost hluboko do vnitrozemí (od španělské Zaragozy po francouzské Toulouse), uvádí i hispano-frankofonní mapu a také výškový profil od  Atlantiku po Středozemní moře), ale neobsahuje ani všude citovanou trasu GR 11, takže pro mne (zmlsaného mapami Klubu českých turistů nebo ještě podrobnějšími mapami pro orientační závody) byla hlavně vstupenkou k dalším, na stole i v terénu už opravdu použitelným mapám;

o        nakonec jsem si pořídil 2 [hodně se překrývající!] obrovské mapy v měřítku 1 : 50 000 (každá má 90 x 140 cm) ve známém pražském obchodě Kiwi v Jungmannově ulici (edice Rando, č. mapy: 23 a 24) a rozhodl se přejít centrální část Pyrenejí - z městečka Benasque do městečka Torla, tedy z východu na západ - a projít 2 národní pyrenejské parky, důsledně po cestě GR 11 (turisté, kteří si chtějí projít raději francouzskou část, mohou použít cestu GR 10 [ale musí si koupit jiné mapy], jenže španělská část Pyrenejí je všeobecně pokládána za rozlehlejší, vyšší a hlavně krásnější);

·         důkladná příprava pro španělskou dopravu (byl jsem totiž dopředu upozorněn na „kvalitu“ španělského informačního systému pro autobusy a vlaky);

·         nákup jídla (skoro na 14 dní), protože Španělsko je opravdu hodně drahá země a ne všude se dá v horách něco sehnat (a mezi 13:00 a 17:00 je v obchodech siesta…); navíc vám místo pořádného chleba prodají za 1 až 2 eura veku [je-li], kterou ve dvou sníte k jednomu jídlu; my jsme to vyřešili vločkovou směsí pro snídaně a dále rybičkami/sýry k obědům a papírovými konzervami (polévkami a těstovinami s omáčkami) k večeřím [český chleba zabalený do plín nám vydržel celou dobu, aniž by se zazelenal…; později jsme si ale už jejich „chleba“ párkrát koupili také]; a ještě jedna cena pro srovnání: pokud si v Čechách v supermarketu koupíte olivy za 9 Kč, tak ve Španělsku (které olivy ve velkém vyváží!) je koupíte v supermarketech za 3 eura, tedy 10x dráž… (velké olivy pak stojí 4 až 5 euro);

·         výběr a nákup ponča (v Pyrenejích mělo prý  každý den docela vydatně pršet: nakonec „vyhrál“ Jurek S+R, model TRIO, XXL) a levných trekových hůlek (WORKER TRACKING; průměrné denní převýšení přes 1 000 m a totéž zpravidla vždy zase dolů; kromě toho se hůlky opravdu skvěle hodily na štěrkovém i ledovém poli třeba při výstupu na horu Monte Perdido).

 

3) Praktické informace

 

3.1) Pojištění:

 

·         pojistit se dá obecně samozřejmě kde co, ale praktický smysl má (v případě vysokohorské turistiky) asi jen pojištění týkající se ohrožení vlastního zdraví resp. života;

·         různé pojišťovny mají nejen různé ceny pojistek a různou úroveň plnění, ale i různá kritéria tohoto plnění;

·         např. Alianz vás pojistí, pohybujete-li se  po značené cestě (jenže něco jiného je značená cesta u nás a v Pyrenejích a kdo se pak o tom s vámi bude bavit?);

·         proto jsme se pojistili u České podnikatelské pojišťovny (pro pobyt mimo hory jsme zvolili standardní taxu 25 Kč/den a v horách taxu S2 („nebezpečné sporty“) za 100 Kč/den); naštěstí se nám nic nestalo, ale během několika dní jsme viděli v Pyrenejích asi 3x přistávat vrtulník kvůli zranění (z toho 2x asi 20 m od nás)!

 

3.2) Důležitá telefonní čísla ve Španělsku:

 

·         telefonní budky jsou ve městech dost běžné a místní hovor stojí okolo 50 centů za minutu;

·         návody na telefonování v budkách působí až dramaticky složitě (představují asi 3 hustě popsané a pokreslené strany A4 nalepené vedle telefonů), takže je ani nečtěte - princip je totiž naštěstí stejný jako u nás: nejprve zdvihnete sluchátko, pak do automatu vhodíte peníze a nakonec už jen vytočíte požadované číslo;

·         pokud zamýšlíte navštívit nějaký kemp poblíž velkého města, nejprve do něj zavolejte, než se tam rozjedete (telefon získáte v turistických info-centrech, třeba na vlakových nádražích) – kempy bývají v létě dost plné i pro malý stan;

·         hlavní čísla jsou tato:

o        112 = jako u nás (tedy integrovaný záchranný systém)            [ale neověřoval jsem to];

o        900 300 303 = zdarma turistické informace                                  [ale neověřoval jsem to].

 

3.3) Doprava ve Španělsku:

 

3.3.1) Dálková doprava ve Španělsku:

 

·         nejprve dobrou zprávu: autobusy i vlaky jsou vesměs klimatizované (takže se dovnitř za parného léta hodí vzít na sebe někdy i tlustou mikinu) a opravdu pohodlné (žádné staré herky);

·         centrální nádraží s informacemi o příjezdech a odjezdech autobusů zpravidla neexistují (výjimkou je ale právě dokončované gigantické, integrované vlakové+autobusové nádraží v Zaragoze): autobusy zpravidla vyjíždějí z jakýchsi „kotců“ či garáží, které jsou před zraky chodců dokonale ukryty  (a to i ve městech o velikosti Lleidy), a protože neexistuje centrální (celostátní) dopravní systém (kéž nám v České republice ještě nějakou dobu jeho současné pozůstatky vydrží!), provozují je různé společnosti, které „samozřejmě“ odmítají cestujícím sdělit informace o odjezdech autobusů od konkurenčních „partnerů“, i když sami příslušné spoje vůbec nepokrývají, a pokud nemá člověk v hlavě zeměpis Španělska, bývá docela problém z názvů cílových stanic vydedukovat kudy (a natož kdy) ty autobusy vlastně projíždějí či dojíždějí;

·         lidé zvyklí na slovenské autobusové jízdní řády (obsahující standardně jen názvy cílových stanic a časy výjezdů z výchozích stanic) se budou ve Španělsku cítit jako doma (mám Slovensko rád, ale „tieto jeho špecifiká“ jsem za těch 20 let, co tam jezdím do hor, prostě nepřijal);

·         lidé zvyklí na český standard (tedy na přehledné informace o tom odkud, kam, kudy a v kolik hodin autobus jede) budou často tápat – člověk se tam musí pořád ptát a ptát a ptát;

·         naštěstí jsou Španělé docela vstřícní lidé a snaží se pomoci; naneštěstí je to ale mnohdy k ničemu, protože na autobusových „nádražích“  se to jen hemží množstvím „španělských“ černochů, kteří sami trpí zásadním nedostatkem informací a pak vyžadují informace naopak právě od vás;

·         lístek si zpravidla musíte kupovat až při nástupu do autobusu (ale např. v Zaragoze ne, takže tam nám kvůli tomu náš bus ujel);

·         hlavním autobusovým dopravcem je společnost ALOSA – pro ni si lze najít příslušná spojení předem na Internetu (www.alosa.es) - doporučuji;

·         vlaková nádraží jsou na tom podstatně lépe než autobusová (takže lístek si zásadně kupujete u poklady na nádraží), ale o nějakém celostátním jízdním řádu si mohou Španělé nechat jenom zdát: chcete-li informace o odjezdech vlaků z místa A do místa B (a bez přestupu), po stěnách nádraží nic takového nehledejte; v pokladně Vám na požádání ale dají hned několik listů, protože i vlaky jsou provozovány různými společnostmi a každá prezentuje samozřejmě jen sama sebe; zde pozor: různé vlaky mají různé ceny a kritériem rozhodně nebývá vyšší rychlost přepravy – my jsme používali vždy nejlevnější typ, tzv. turista, ale i ten je dost drahý (např. z Barcelony do Lleidy – 2 až 3 hodiny za 10.60 euro);

·         největším vlakovým dopravcem je společnost RENFE – pro ni si lze najít příslušná spojení předem na Internetu (www.renfe.es) - doporučuji;

·         autobus bývá zhruba o 10 % levnější než vlak a stejně jako ve vlaku se tam za bágly neplatí;

·         vlaky i autobusy mívají občas již ve výchozí stanici zpoždění (10 – 20 minut), ale nakonec to často stihnou skoro včas;

·         zde si ale nemohu odpustit tuhle poznámku: je zajímavé, že Španělé si problém zásadní nesourodosti své dopravy i dopravních informací už začínají konečně uvědomovat, takže se o jakousi centralizaci v oblasti dopravy pokoušejí (příkladem, i když spíše odpudivým,  je právě obrovská hala v Zaragoze (Estación Zaragoza-Delicias, na západním okraji města): to je čerstvý adept na „8. div světa“), nicméně univerzální český dopravní portál typu www.idos.cz ve Španělsku prostě neexistuje (!), kdežto my si v Čechách naopak připravujeme půdu pro rozdrobení stávajícího, dosud poměrně celistvého dopravního systému do samostatných firem ve jménu „samospásné“ privatizace (asi si musíme tímto evolučním stádiem projít, abychom ho pak mohli slavnostně zase zavrhnout, nebude-li pak už ale…; tohle píši samozřejmě z pohledu lidí, kteří z různých důvodů nevlastní osobního smraďocha, pardon auto);

·         Franko sice ve Španělsku už dávno nevládne, ale jeho ulice, náměstí i duch tam stále existují – např. všude se pohybuje značné množství uniformovaných pracovníků, kteří občas kontrolují lístky nejen ještě před vstupem do vlaku (včetně rentgenové kontroly zavazadel), ale i při výstupu z něj, takže lístky nezahazujte!

 

3.3.2) Městská doprava ve Španělsku:

 

·         prakticky vždy existují lístky různých typů, z nichž běžný lístek (pro 1 osobu a na 1 cestu) je při delším pobytu (např. po celý den) ten nejméně výhodný;

·         zde ale uvedu jen informace platné pro Barcelonu:

o        1 běžný lístek (pro 1 osobu a 1 cestu) stojí 1.25 euro;

o        1 lístek T-DIA (jednodenní lístek pro 1 osobu a s libovolným počtem přestupů i nástupů) stojí 5.25 euro;

o        1 lístek T-10 (pro 10 jízd, které si mohou půjčovat lidé v 1 skupině, ale 1 jízda je vždy pro 1 člověka); tento lístek má platnost časově neomezenou a stojí 6.90 euro;

o        tyto lístky platí pro městské vlaky, busy, metro i tramvaje (ne však pro aerobusy, které jezdí mezi letištěm a centrem každých 6 minut; nicméně místo nich lze použít městské vlaky jezdící z letiště do centra každou půlhodinu: zhruba od 6:00 do 22:50 … ty stojí ale 2.50 euro);

o        metro v Barceloně je tak složité, že tam polovina lidí chodí s mapkami v rukou (a myslím, že to nejsou jen návštěvníci města), navíc je hodně špinavé, úzké a s velmi dlouhými labyrinty chodeb (takže pokud někdo v Praze brblá na Florenci při přestupu z trasy B na C, tak ten by v Barceloně asi zešílel); z tohoto důvodu je při cestě kratší než 1 km určitě výhodnější jít pěšky; ostatně je tam pořád se na co koukat; na 2. stranu je ale v Barceloně tolik stanic metra, že se metrem dostanete skoro kamkoliv;

o        na rozdíl od Prahy, kde je na jediné mapě přehledně uvedeno metro, busy, tramvaje i ulice s jejich názvy, dostanete v info-centrech Barcelony zdarma vždy mapu specifickou pro jeden určitý druh dopravy (a s polovinou ulic bez uvedených názvů), takže si ty mapy pak musíte myšlenkově spojit do jediné; dejte si např. pozor, ať si nespletete linku metra s  linkou turistického guide-busu (okružní trasy Barcelonou) – mně se tam osvědčilo nosit na krku ještě buzolu.

 

3.4) Počasí v Pyrenejích:

 

·         z více zdrojů jsem získal informace, že v Pyrenejích v létě často prší a každodenní bouřky mají prý nastupovat pravidelně kolem 19. hodiny;

·         nám ale v Pyrenejích pršelo jen 1. večer a noc, pak již jen asi 2x lehce sprchlo přes noc, jinak bylo pořád horko – tedy spíše vedro, hrozné vedro;

·         na Monte Perdidu prý někdy sněží a led pod nohami vyžaduje mačky, ale nám foukal jen hodně studený vítr a v tajícím ledu se dalo (díky trekovým hůlkám a relativně vyšší teplotě) pohybovat docela bezpečně;

·         skupina Čechů (jdoucích po GR 11 z Andory ke kopci Aneto – tedy východnější část cesty než my), kterou jsme potkali až po sestupu z hor, nám ale naopak řekla, že jim ve stejné době skoro pořád pršelo a okolo 2 500 m dokonce hodně sněžilo. Takže dobrá pláštěnka, čepice a rukavice se opravdu hodí.

 

3.5) Turistické značení v Pyrenejích:

 

·         značka vede většinou po cestách (od pěšinek až po široké prašné cesty) a jen méně často i po kamenech;

·         kdo je zvyklý na českou normu (ano, liniové turistické značení i nadále podléhá normě z léta 1989), která je asi nejlepší na světě (díky přehlednosti a především celostátní jednotné koncepci slučující značení 4 barevných turistických tras v mapě i v terénu), bude dost zdrcen;

·         kdo je naopak uvyklý na značení v rumunských horách (kde navzdory široké kombinatorické škále [4 tvary x 3 barvy = 12 typů značení] je sledování značky v terénu většinou slušným detektivním výkonem, neboť většina značek je tam ještě z dob Čaušeska, takže jsou už skoro nečitelné, anebo prostě chybí, případně se na křižovatkách až s nepochopitelnou oblibou často rozděluje červený pruh na červený pruh a – hádejte! – na další červený pruh), bude v Pyrenejích bezmezně nadšený;

·         v zájmu objektivity je ale třeba zdůraznit, že pokud se rozhodnete pro základní turistickou cestu španělskými Pyrenejemi (tedy tzv. cestu GR 11), budete její červenobílé značky vídat dost často, takže bloudit budete minimálně (ale nutností je mít zároveň podrobnou turistickou mapu a raději i buzolu!); ale pozor: pyrenejští značkaři jsou dost „tvořiví“, takže turistická značka [vodorovný červený a bílý pruh] často připomíná spíše dopravní značku popisující blížící se zatáčku apod., anebo místo toho, aby na rozcestí vyznačili, kam značka opravdu vede, naopak naznačí (křížkem), kam nevede apod.; pokud se ale rozhodnete použít jinou cestu než GR 11, tak v terénu na ni prakticky nenarazíte, ačkoliv dle mapy tam prostě musí být;

·         pokud však značku ztratíte, dovedou vás na ni – a celkem spolehlivě - kamenní mužíci.

 

3.6) Voda v Pyrenejích:

 

·         obecně je Španělsko dost vyprahlá země (což působí až depresivně), ale Pyreneje mají vody dost;

·         přestože jsme vodu viděli zhruba jen v každém 4. korytu (ostatní potoky byly úplně vyschlé), voda každý den byla;

·         problém je jen v tom, že pokud si dle mapy předem vytipujete místo na spaní u potoka, může se vám stát, že právě tento potok bude patřit mezi ty vyschlé;

·         2 litrové lahve na osobu (pravidelně doplňované v potocích) nám zajistili naprostý komfort, alespoň co se vody týče;

·         voda je v horách čistá a chutná; jen ji neberte tam, kde jsou stopy od krav, ale to bývá spíše výjimečné (i když pyrenejské krávy jsou např. ve srovnání s tatranskými kamzíky horolezecky skoro ještě zdatnější!);

·         protože vedro bývá v létě v Pyrenejích pro našince opravdu šílené, vyplatí se mít na hlavě pořád namočený šátek (nutno ale podotknout, že jako prevence vůči úžehu je to jen podmínka nutná, ne však postačující).

 

3.7) Spaní v Pyrenejích:

 

·         teoreticky lze používat tzv. refugia [čti „refuchia“, ne „refudžia“], která jsou někdy hlídaná (a tedy placená – ta bývají plná nebo rezervovaná, ale nás nezajímala), jindy úplně volná;
„objížděči“ hotelů a autokempů prominou, ale těmto „zařízením“ se v Pyrenejích nevěnuji už vůbec;

·         volná refugia jsou pro Čecha naprosto svébytným útvarem: nejde-li o dřevěné budky (které občas plně ovládnou mravenci), jsou to malé kamenné/betonové domečky-krychličky, které se skládají ze 2 místnůstek: první bývá spíše jen pro krb (ale dřevo často stejně není nikde v dohledu) a druhá bývá úplně prázdná („úplně“ znamená, že taková místnost obsahuje kromě 1 malého okénka právě jen 6 stěn – i s podlahou a stropem – a to je vše!) a je často úplně čistá;

·         problém je, že v mapě se oba typy volných refugií zpravidla nerozliší a navíc je jejich kapacita velmi nízká: tak pro 3 – 6 lidí (pokud je někdo zvyklý na slovenské salaše typu Andrejcová v Nízkých Tatrách, bude mít v pyrenejských refugiích určitě klaustrofobii);

·         proto je nejvhodnějším řešením zásadně se spoléhat na vlastní stan: dle požadavků pyrenejských národních parků by se správně měl stavět ve výškách od 2 000 m, a to až při setmění (a při rozbřesku ho zase bourat), ale my jsme stan stavěli i ve výškách okolo 1 700 m (i níže), třeba v 18:00 (ale většinou jsme to stihli až tak kolem 19:00), a ráno ho bourali klidně až po 10:00 – nikdo nás nikdy nezkontroloval;

·         je ale pravda, že občas jsem stavěli stan i v blízkosti kempu apod., ale pak jsme ho dokonale „zašili“ do lesa, takže jsme ho pak skoro nenašli ani my sami (to je nadsázka - pyrenejské lesy jsou hodně řídké);

·         horní hranice lesa je v Pyrenejích asi o 500 m výše než u nás, ale místo kleče se pak už rovnou přechází do travnatých nebo kamenitých polí.

 

4) Celkový průběh cesty po Španělsku

 

Den

Datum a čas

Místo

Poznámka

1

So 11. - 13:45
           - 16:15

           - 18:47
              21:11

Letiště Praha - Ruzyně (až ve 14:10)
Letiště Barcelona - El Prat (až v 16:20)

Barcelona (vlak CATALUNYA EXPRES)
Lleida (až ve 22:00)

Odlet z ČR (let IB 5725)


Odjezd z Barcelony
(spíme vedle řeky, skoro pod mostem)

2

Ne 12. - 10:00
            - 11:20

            - 11:30
            - 13:30

            - 14:00

Lleida (bus ALOSA) (až v 10:05)
Barbastro (až v 11:25)
 
Barbastro (bus ALOSA)
Benasque

Začínáme přechod Pyrenejí.

Odjezd z Lleidy


Příjezd do hor busem

 

Viz „Přechod Pyrenejí“ – spíme v S1

3

Po 13.

 

Viz „Přechod Pyrenejí“ – spíme v S2

4

Út 14

 

Viz „Přechod Pyrenejí“ – spíme v S3

5

St 15.

 

Viz „Přechod Pyrenejí“ – spíme v S4

6

Čt 16.

 

Viz „Přechod Pyrenejí“ – spíme v S5

7

Pá 17.

 

Viz „Přechod Pyrenejí“ – spíme v S6

8

So 18.

 

Viz „Přechod Pyrenejí“ – spíme v S7

9

Ne 19.

 

Viz „Přechod Pyrenejí“ – spíme v S8

10

Po 20.

Končíme přechod Pyrenejí.

Torla - Sabiňánigo - Zaragoza

Odjezd do Zaragozy a noční prohlídka Zaragozy (spíme v hostelu)

11

Út 21.

Zaragoza
Tarragona

Prohlídka Zaragozy, odjezd do Tarragony
(spíme v kempu)

12

St 22.

Tarragona

Plážování (spíme v kempu)

13

Čt 23.

Tarragona
Barcelona

Plážování,
odjezd do Barcelony (spíme v kempu)

14

Pá 24.

Barcelona

Prohlídka Barcelony (spíme na letišti)

15

So 25. - 10:35
           - 13:10

Letiště Barcelona – El Prat (až 11:00)
Letiště Praha – Ruzyně (už 13:00)

Odlet do ČR (let IB 5718)

 


5) Deník cesty

 

5.1) Cesta do Barcelony [1. den]

 

SO 11. 8. (poledne až odpoledne)

 

Na pražské letiště Ruzyně jsme dorazili trochu později, než požadované 2 hodiny před odletem, ale vše jsme stihli dobře. Bágly jsme měli kvůli letadlu sbalené tak, aby vážily do 22 kg (oficiální limit zní 20 kg a v případě našeho letu se mělo za každý kg navíc zaplatit 6 euro, ale byli k nám tolerantní) a zbytek jsme dali do malých batůžků, které jsme si vzali sebou do letadla. Pro jistotu jsme si na letišti nechali velké bágly ještě přelepit igelitem za 75 Kč.

 

Malý problém se vyskytl jen s číslováním letů – náš let IB 5725 do Barcelony byl totiž na informační tabuli uveden pod úplně jiným označením (a cestou z Barcelony do Prahy za 14 dní také).

 

Letadlo mělo při odletu 25 minut zpoždění, ale ve 14:10 konečně vzlétlo a my jsme se mohli začít kochat vesničkami pod sebou. Asi za hodinu nás trochu zneklidnilo, že pod sebou vidíme moře (že by jsme letěli omylem do Afriky…?), ale pak se ukázalo (stejně jako o 14 dní později při návratu do Prahy), že letadlo neletělo přímo, ale do „elka“ (okolo Itálie) – asi kvůli bezpečnosti „pozemáků“: pokud by spadlo, v moři by takovou paseku neudělalo...

 

Těšil jsem se, že si konečně „zašprechtím“ španělsky, ale nejbližší letuška byla nějaká „Jugoslávka“ či co, takže na moje snahy o španělskou konverzaci nekompromisně reagovala lámanou česko-slovensko-slovinštinou. Tak jsem si aspoň prohlížel nápojový lístek ve španělštině (2 deci vody bez bublinek za 1.50 eura apod.) - to byl můj 1. kontakt se současnou úrovní cen španělských nápojů a potravin. Věrka mě sice původně ujišťovala, jak je ve Španělsku jídlo levné, jenže to možná platilo ještě před vstupem Španělska do EU (no, máme se na co těšit…).

 

V 16:20 přistáváme na barcelonském letišti El Prato (leží asi jen 15 km jižně od středu Barcelony, skoro hned vedle pobřeží). Je tam děsivé vedro, ale to jsem mohl tušit, když je polovina srpna.

 

5.2) Cesta do hor: Barcelona – Benasque [1. až 2. den]

 

SO 11. 8. (odpoledne až večer)

 

Úspěšně jsme „propluli“ chodbami velkého letiště a na čas „kotvíme“ v rohu vstupní haly, hned u dveří na ulici a naproti velké železné soše koně. Nejprve ověřuji možnosti, jak se dostat co nejdříve na náš vlak do Lleidy (protože prohlídku Barcelony jsem Věrce slíbil jako motivační prvek až na konec celé akce – na celý 14. den – tedy až po přechodu Pyrenejí). Potom beru na WC vodu, v letadle jsme žádnou mít nesměli (abychom ho náhodou nevyhodili do povětří v ní ukrytou trhavinou…), takže jsem už po odbavení vybíhal z budovy pražské letištní haly vylít láhev s připravenou vodou do kanálu na ulici.

 

Pak přebalujeme bágly, přímo na podlaze: já i s vodou (4 litry – kdo ví, kdy se dostaneme k nekomerčnímu zdroji vody) mám na zádech 39 kg, Věrka 11 kg. Abych totiž Věrku do Španělska dostal, nesu většinu věcí já, protože jí by bolela záda. S tím jsem počítal. Ale netušil jsem, že ještě vůbec někdy překonám svůj rekordní 34kg bágl, který jsem měl v rumunském Retezatu v půlce 80. let. Abych neurval pásy ani svoje záda, tak si na celé téhle akci bágl oblékám tak, že ho položím na zem (když není v dohledu vhodný kámen, a ten na letišti nebyl), po zádech pod něj vlezu, přetočím se i s ním na pravý bok a pak už docela „normálně“ vstanu. Je to trochu složitý úkon, ale vede k cíli (mít všechny potřebné věci sebou a nebýt tak závislý na místních podmínkách [s výjimkou pitné vody] – tak to ostatně dělám vždycky).

 

Nakonec se prodíráme k příměstskému vlaku č. 10 (lístek nám v automatu prodala nějaká „uniforma“) a po 20 minutách čekání (vlak jezdí údajně každou půlhodinu, ale v tom šíleném vedru se mi to zdálo víc). Uvnitř vagónu dumám, kde vystoupit, abychom stihli náš vlak (máme to totiž tak tak). Pokud vystoupíme dříve (na stanici Sants), budeme sice na nádraží také dříve, ale nejspíše nestačíme za tu 1 minutu, co tam má vlak stát, najít příslušný perón. Jedeme proto až na konečnou stanici Estació de Franca [ve slově „estació“ chybí „n“, protože se teď pohybujeme v katalánském, a ne kastilském jazykovém prostředí, ale takových a mnohem větších rozdílů vůči „oficiální“ španělštině bude ještě plný pytel]. Tam totiž náš vlak začíná, takže si myslím, že ho najdeme snáze. Kupujeme si asi za 9.50 euro lístek do Lleidy (tj. Leridy) a jdeme na vlak. Ve vlaku jsme 2 minuty před jeho oficiálním odjezdem (18:47), ale on se rozjede až po 19:00. Je tam čisto a kosa – já to vítám, ale horkomilné Věrce to trochu vadí.

 

Vlak jede jinou trasou, než jsem si původně našel na Internetu. Např. projíždí přímořským letoviskem Tarragona, kde mě Věrka „cvičně“ zkouší přemluvit, abychom vystoupili, pobyli nejprve u moře a až pak jeli do hor. Tento pokus ale úspěšně odrážím, protože je mi jasné, jak by to dopadlo: do hor už bychom nejspíš ani nedojeli. Takže koupačka v moři bude, ale podle původního plánu, tj. až po přechodu Pyrenejí, za odměnu (jak jinak).

 

Do Lleidy přijíždíme místo ve 21:11 až ve 22:00, tedy až za tmy. Je to moderní město s širokými bulváry a pěknými, asi 5patrovými domy podél nich. Ten pocit vysokých domů (ale stále ještě v „lidském“ měřítku) nás pak bude provázet i v ostatních navštívených španělských městech (jen kromě těch horských).

 

Je už tma, ale vzhledem k tomu, že spaní nemáme nijak zajištěné, tak ani není kam spěchat. Moji původní představu (dojít na konec města a tam přespat ve stanu) brzy opouštíme. Město je totiž mnohem větší, než jsem původně očekával. Věrka by (kvůli strachu z přepadení) nejraději „spala“ přímo na ostře osvětlené pěší zóně začínající hned naproti vlakovému nádraží, v sedě na lavičce. Protože ale vím, jak snadno se ve spaní vzbudí (nebo přesněji jak špatně v hluku usne), tenhle návrh vetuji. Nejprve chci ale najít „nádraží“, z něhož ráno odjedeme busem do hor. Nakonec jsme ho našli (asi na 3 dotazy) – je to ve velkém zamčeném dvoře hned vedle nábřeží, přímo u asi 3. mostu a 2 km od vlakového nádraží, podél pravého břehu řeky. Informační tabule (natož jízdní řády) zde ale nejsou samozřejmě žádné – takže to budu muset zjišťovat až ráno (z domova mám ale časy odjezdů naštěstí už vytištěné).

 

Abychom byli ráno co nejblíže k autobusu, přešli jsme od nádraží jen most přes řeku a na širokém nábřeží, v „záplavové zóně“, asi 50 m od vody a 30 m od mostu, si vyndáváme karymatky a na dokonale posekané „golfové“ louce usínáme. Nad námi svítí hvězdy, pod nimi září světla města, vedle teče řeka a okolo nás jezdí a houkají auta, na mostě i na obou stranách nábřeží [za chvíli budeme spát asi už i na pěší zóně na Václaváku…]. Oba spíme bez spacáku a já jen v kraťasech (nechce se mi rozbalovat složitě sbalený bágl hned 1. noc). Věrka si ze svého báglu vytáhla tepláky a tlusté fusekle, ale půjčila mi „prostěradlo“.

 

NE 12. 8. (dopoledne až odpoledne)

 

Ráno se okolo 7. hodiny „budím“ (moc jsem toho nenaspal) s lehce promodralými nohami – v noci byla celkem kosa – ale to je v pohodě, protože už kolem 8. hodiny je zase teplo. Jen kdyby ten bágl nebyl tak těžký…

 

Podle mých informací má jet v 9:30 bus do Barbastra a z něj pak do Benasque (což je už zvolený nástupní bod na trasu GR 11). „Nádraží“ (nebo spíše velký zastřešený dvůr) je už otevřeno, ale po nějakém informačním systému ani slechu, ani vidu. Na zdech jsou sice vylepeny nějaké „jízdní řády“, ale – jak už jsem napsal dříve – každá společnost má vytisknuté ty své, takže to žádné rozumné počtení není. Vystál jsem tedy frontu u jediného otevřeného okénka (z asi 5), ale slečna prodávala lístky jen pro tu svou firmu, takže mi sice slušně ale rezolutně řekla, že o odjezdech busů od konkurenční firmy mi neřekne vůbec nic. Uf – nakonec jsem našel nějakého hlídače s koštětem, který mi poradil: máme jít na stanici č. 5 na bus v 10:00 (v jízdním řádu z domova sice bylo v 9:30, ale co nadělám). V 10:00 opravdu přijel bus (ale k úplně jinému nástupišti) a v 10:05 už odjíždíme za 5.12 euro klimatizovaným, přepychovým busem do Barbastra.

 

Tam přijíždíme v 11:30 (měl 5 minut zpoždění). Bus nestaví na náměstí či nádraží (jak by Čech očekával), ale v temném průjezdním dvorku, kam se průjezdní branou stěží „prostrčí“ právě jeden bus. Nicméně se pak ukázalo, že ve dvoře jsou ještě asi 3 další stanoviště. Rychle obíháme stojící busy a hned nastupujeme do dalšího a v 11:35 už odjíždíme za 7.05 euro do Benasque. Cesta je skvělá – je tam příjemná zima. V 1. polovině mě sice trochu děsí vyprahlost španělského venkova a absence souvislých lesů (mají tam spíše jen po svahu řídce porozházené stromy či jen keře). Ale ve své 2. půlce vede cesta úžasným, hlubokým kaňonem po uzounké silnici, po níž nás v zatáčkách občas předjíždějí zběsilí motorkáři (asi jako v Čechách, třeba mezi Liběchovem a Dubou) – žádné kusy těl jsme pak ale nenašli, což mě při stylu jejich jízdy dost překvapilo. Trochu jsme se ale lekli, když jsme uslyšeli velkou ránu do stropu. Pak se ukázalo, že to byl asi 20cm kámen spadlý ze skály, který nakonec skončil na kraji silničky. Řidič byl naprosto v klidu – asi je na to zvyklý, jen se divím, že tedy neřídil autobus s přílbou na hlavě.

 

Ve 13:30 přijíždíme do Benasque. Je to hezké, upravené městečko – vypadá jak malé lázně (něco jako Jetřichovice v našich Lužických horách). Na lavičce ve stinném pidiparčíku si dáváme svůj oběd (rybičky s chlebem a čistou vodou – máme ji ještě z WC na letišti v Barceloně). Pak si dává Věrka svoje dnešní „café con leche“ (kafe s mlékem) a já rajčatovou šťávu (ty 2 deci stály asi 2.50 euro, což je docela nářez, ale později se ukazuje, že takovéhle ceny jsou tam úplně normální (moje věčné téma, co je a není normální, se tu prodere na povrch v téhle „vulgární“ podobě).

 

5.3) Přechod Pyrenejí: Benasque – Torla [2. až 10. den]

 

Celkový průběh cesty po Pyrenejích

 

Legenda: typy míst:            H=hora,                 CH=chata/útulna, I=informace,        J=jezírko,               K=kemp,                M=můstek,                PAM=památník,  PAR=parkoviště, PR=pramen,          S=sedlo,                VE=vesnice,         VO=vodopád,                 Z=horský žleb.

 Průvodce“ odkazuje na už zmíněného kapesního „červeného průvodce“;

                Sx resp. (Sx) znamená skutečné resp. plánované spaní x-tou noc v Pyrenejích;

                „I“ – informace z průvodce Hory Španělska (Ivo Petr), str. 179 (19. až 23. den asi 45denního přechodu                                                                                                                           Pyrenejí)

 

Spaní

Výška

Typ místa

Místo

Popis místa

Cesta z místa

 

1140

VE

Benasque

 

Podle mapy č. 24;
3 km na SV po silnici k Puente Nuevo de San Chaime

 

asi 1250

K

Cámping Aneto

Kemp,

mapy

I: z Refugio de Quillón do Biadós:
8 h, +1300, -550

 

Asi 1260

S

Puente Nuevo de San Chaime

Kamenný most

Doleva značená vozová cesta; po 500 m je parkoviště

 

1300

PAR

Parkoviště v Estós 1300

 

Viz Průvodce: trasa 41, šipka směr „Valle de Estós“

(S1)

asi 1650

CH

Cabaňa de Santa Ana

Momentálně obydlena 4 koňmi

Pořád údolím;
po 1.5 km mineme odbočku „Ibons de Batisieles“

 

 

PR

Fuente de Coronas

 

 

S1

1740

CH

Cabana del Turmo

Chata na velké louce, s palandou pro 4 + 4 osoby

Zde končí vozová cesta

 

1890

CH

Refugio de Estós

Velká chata

Cesta pokračuje pod chatou

 

2592 / 2577

S

Puerto de Gistain / Chistau / Estos

 

 

 

 

VE

Biadós (v údolí Pineta d´Aňes Cruzes)

Malá vesnice

I: do Parzán (bez Punta Suelza):
6.5 h, +760, -1200

 

1700

CH

Refugio de Biadós (Viadós)

Nad vesnicí

 

 

Asi 1705

PAM

Památník zakladateli GR 11

 

 

S2

1560

K

Virgen Blanca (Virxen Blanca)

Spíme ale asi až 500 m za kempem a touto kapličkou, hned vedle potoka, vlevo od široké údolní cesty

Značka pokračuje po hlavní prašné cestě údolím, a ne vpravo podél ní

(jak to „tvrdí“ mapa)

(S2)

1740

VE a
CH

Bordas de Lisier a pak do kopce
k Refugio de Lisier

Za horskou vesničkou (hezké místo pro spaní)

Viz Průvodce: trasa 38

 

1909

H

Las Collás (asi 100 m pod horou je sedlo)

 

 

 

2314

S

Paso de los Caballos (= asi Collada Christau) = asi Collado de Ordizeto

Bivak pro asi 4 lidi

Doleva se jdeme podívat k jezeru Ibón de Ordizelo (2370) a hned vedle něj k jezeru Ibón de la Solana

 

 

J

Embalse de Urdizeto (Urdiceto)

Nádherné jezero s refugiem

 

S3

asi 1100

VE

Parzán

U benzínky pod vesnicí je obchod;

spíme 1 km před Parzánem, vlevo od silnice, po pravé straně potoka na kraji pidilesíka

Přejít z mapy č. 24 na č. 23;
I:do Pinety:
6 h, +1000, -900

 

asi 1400

VE

Chisagůés (náš prac. název: Činaski)

Pár domků

 

(S3)

 

Z

Barranco Petramula (či Pietramula)

Nádherné místo na konci cesty

Vzhůru „svištím údolím“

S4

2159

S

Collata de Coronetas

Spíme až 100 výškových m pod tímto sedlem, na ohromné louce obklopené ze 3 stran horami

Viz Průvodce: trasa 30

Dolů do „kravího údolí“

 

1550

CH

Refugio de la Larri

Pro baču

 

 

 

P

 

 

 

 

asi 1250

K

Zona de acampada

Ohromný autokemp

Po pravé straně hlavního vyschlého koryta údolní řeky.

S5

asi 1200

CH

Refugio de Pineta

Občerstvení; fakticky spíme asi 300 m od CH, v lesíku směrem ke skále s GR 11

 

 

2450

S

Collado de Aňisclo

 

Pěšinka do údolí, ne hřebenovka

(S4)

S6

asi 1750

CH

Fon Blanca (nebo Fuen Blanco)

Je tam refugio pro asi 5 lidí a viklan pro 2

Doprava nahoru nad soutok obou potoků

 

2329
(2343)

S

Collado de Góriz (Collado de Arrablo)

Sedlo z oblázků

 

(S5)

S7

2195
(1)

CH

Refugio de Góriz (Refugio Delgado Úbeda)

Horská chata, občerstvení.

I: do Bujaruello:
5-6 h, +320, -1200

 

2980

J

Lago Helado

„Ledové“ jezero

Bez batohů na Perdido sutí, zprava podél jezera

 

3355

H

Monte Perdido

 

Viz Průvodce: trasa 19

 

2195
(2)

CH

Refugio de Góriz (Refugio Delgado Úbeda)

 

Viz Průvodce: trasa 15

 

 

VO

Cascada Cola de Caballo

 

Po 500m rovně cestou pro muly, a ne dolů po řetězech

 

1750

M

Puente de Soaso

Spojnice cesty pro muly i cesty po řetězech

A teď už pořád (asi 8 km) mírně sestupovat nádherným a hlubokým údolím Vale de Ordesa

 

 

VO

Cascada del Estrecho

 

 

 

 

VO

Cascada de la Cueva

 

 

 

 

M

Puente de Arripas

 

 

 

 

VO

Cascadas de Arrípas

 

 

(S6)

S8

 

 

Paseka v pidilese na levé straně potoka, hned naproti dřevěné budce s mravenci

 

 

 

 

M

Puente de los Cazadores

 

 

[konec našeho pře-chodu Pyre-nejí]

1300

PAR

Pradera de Ordesa

Pro busy do Torly, bar; zde už nasedáme do busu: kyvadlovka do Torly

Viz Průvodce: trasa 14;
kousek dle směrovky
Senda de los Cazadores

 

 

I

Casa Oliván

Stará informační budova

 

 

1050

M

Puente de los Navarros
(fakticky budeme 500 m
na J od tohoto mostu!)


 

GR 11 pokračuje doprava na S, ale Torla je na jih - po GR 15

 

 

M a PAM

Puente de Briet/Ordesa

Most a Památník fr. Fotografa Viena Brieta

 

 

970

M

Puente de la Glera

 

 

 

1030

VE

Torla

Pěkné starobylé městečko

Autobusy do Barbastra (2-3x denně)

 

 

NE 12. 8. (odpoledne až večer)

 

Uklízím všechny moto-mapy a „přepínáme“ se na turistický režim: s buzolou, mapou 1 : 50 000 a bágly na zádech (já mám na svém báglu vlastně celou dobu ještě připevněn ten menší – aby se mi tam všechny věci vůbec vešly). Vyrážíme z Benasque na sever do kopce, po silničce směrem na Hospital de Benasque, ale hned v 1. pravotočivé zatáčce scházíme ze silnice doleva a dále po žlutě na kamenech značené cestě pokračujeme rovnoběžně se silnicí, vlevo podél potoka, až ke kempu Aneto (asi 3 km). Tam asi půl hodiny odpočíváme ve stínu (je šílené vedro) a pak už nastupujeme na GR 11 (naši průvodkyni na dalších 8 dní): přichází k nám shora, od severu, po levé straně potoka (ve směru toku) – od vrcholu Aneto, ale my po ní vyrážíme na západ, po starém kamenném mostě do velkého krpálu, po vybetonované cestě. Hned na začátku nás předchází mladý pár s bágly, asi taky nějací nadšenci (pak se z nich vyklubal Bob a Vendula, které budeme v Pyrenejích potkávat ještě častokrát).

 

Na dnešní den jsem naplánoval raději kratší trasu, takže máme velkou radost, když okolo 6. hodiny už vidíme vlevo od nás naplánované místo k přespání – domek Cabaňa de Santa Ana. Je tam už ale obsazeno. Ne turisty, nebo pasáky ovcí (ty jsme vlastně za celou dobu v Pyrenejích viděli jen hodně zřídka, i když stáda ovcí se potulovala všude možně), ale 4 koňmi. A díky tomu i ohromnými roji much. Takže pokračujeme po lesní cestě dál – k velké louce či zarůstající pastvině s domkem Cabana del Turmo [S1]. Tam ale přicházíme asi až po půlhodinovém lijáku, takže konečně v přírodě ověřujeme naše nová ponča Jurek. Jsou skvělá, takže my i bágly jsme suší. Domek je zamčený (tedy jeho dveře), ale okna jsou otevřená (i když se tam s bágly leze dost špatně – já ho musel nejprve skoro celý vyndat). Ale kdopak to tam je? „Naše“ dvojice Bob a Vendula (teprve teď se vzájemně představujeme) a pak ještě jeden přátelský Andořan se svým psem (i toho budeme ještě vídat).

 

Bob a Vendula si v chatě vaří na plynu. Já posílám Věrku do spacáku, aby se zahřála, a sám zatím (v nepřetržitém dešti) buduji přístřešek pro vaření večeře na našem lihovém vařiči (za 2.60 Kč asi z roku 1981). Vaření je samozřejmě „trochu“ náročnější než na plynu, ale dokud nebudou nádoby na plyn standardně opakovaně plnitelné, nehodlám se podílet na rostoucích horách odpadků ještě tímto způsobem. Za necelou hodinu mám večeři hotovu (polívku a pak těstoviny). Je mi docela kosa (ale jak se ukázalo později, byla to poslední kosa ve Španělsku). Věrka stojí v tom domečku u okna, ešus je mezi námi na okně a já (pořád ještě v ponču) stojo-sedím v okně zvenčí. Jídlo je skvělé (dnes hlavně proto, že je teplé). Pak si konečně vyměňuji  (jen zvnějšku) mokré a studené pončo za suché tričko a mikinu, lezu oknem do chatky a jsem úplně spokojený.

 

Ukazuji Bobovi na svých 2 obrovských mapách náš Pyrenejský plán. Bob má mapu koupenou přímo ve Španělsku, a údajně nepromokavou. Já si ty své mapy v Praze na všech přehybech podlepil průhlednou izolepou, takže jsou také dost odolné, a navíc tam mám připsány různé alternativní názvy kopců a sedel a tlustou fixou zvýrazněnou celou naši trasu po GR 11 (jinak bychom se ztratili už v té mapě a nepotřebovali ani nikam chodit).

 

V domečku je jediná místnost. S palandou (dole i nahoře tak pro 4 + 4 lidi) a s masivním kovovým žebříkem jak pro požárníky. Dneska budeme tedy spát v suchu (a poprvé a naposled v nějakém španělském domečku).

 

PO 13. 8.

 

Ráno v 7:30 mě Věrka budí (já se před 8:00 sám nevzbudím) a hned se jdeme podívat ven – obloha je krásně čistá, bez mráčku. Takže se balíme, loučíme se s rychlým Andořanem (který vyráží ještě před námi) i s Bobem a Vendulou (kteří vycházejí asi půl hodiny po nás) a hurá do krásného dne. Plán je jasný – dojít okolo Refugio de Biadós (kde chtějí dnes spát Bob s Vendulou) až k Refugio de Lisier.

 

Postupujeme podél pravé strany údolí vzhůru k Refugio de Estós, kde jsme za 3/4 hodiny (mělo to být za půl) a kousek nad ním děláme přestávku u krásného potoka, kde nás naopak dochází Bob s Vendulou (během dne se s nimi ještě párkrát vzájemně míjíme).

 

Pak už zase vyrážíme vzhůru do kopců. Cestou Věrka objevila svého 1. pyrenejského sviště. Však jsme také na ně byli oba natěšeni, ale skvěle si je ještě užijeme hlavně popříští den. V sedle Puerte de Chistau jsme za 4 hodiny (v děsném vedru). Cestou nás strašně rychle předešla nějaká šílená Francouzka (která nahoře čekala na svého parťáka, který pak za ní už ale jen zoufale vlál, no prostě hrůza). Pak už to jde ale s kopce. Scházíme podle pravé strany strže, když najednou pod sebou vidíme jak Francouzku s jejím „doprovodem“, tak i prudký kopec, kde určitě naše značka nevede. Přecházíme tedy v mělčím místě vyschlé koryto potoka a po jeho levé straně (už zase bezpečně na GR 11) postupujeme dolů až k „soutoku“ s dalším potokem. Tam přecházíme potok a hned vpravo nad námi je jakýsi pastevecký domek (tady zaznamenávám 1. chybu jinak docela dobré mapy: v ní vede cesta i za soutokem pořád vlevo od potoka a o domku navíc zarytě mlčí). Pořád sestupujeme a těšíme se na údajně „pohádkovou“ vesnici Biadós. Když se před námi otevřelo další údolí, vidíme po svazích poházené domky (to je ona), které ale až tak úžasné zase nejsou. Za potokem vylézáme doprava po cestě asi 50 m na kopeček, kde je refugio de Biadós (tady bude dnes spát Bob s Vendulou) a vidíme tam i „rychlonohou“ Francouzku (i ona tam dnes skončí). Obcházíme zprava tuto budovu a za ní míjíme omšelý památník zakladatele cesty GR 11. Pak už scházíme lesem na širokou a prašnou cestu vedoucí okolo kempu, za nímž se vpravo v lese krčí kaplička Birxen Blanca.

 

Zde se měla podle mapy značka GR 11 od té prašné cesty oddělit a pokračovat vpravo od ní, ale fakticky pokračuje pořád přímo po ní (2. chyba jinak dobré mapy).

 

Kapličku tedy míjíme a protože už toho máme za dnešek tak akorát (Věrku navíc bolí koleno – půl dne jde s obinadlem), hledáme kde přespat; k původnímu cíli dnešní cesty – Refugio de Lisier - už tedy nedojdeme (ještě že jsem ve svém itineráři nechal malou rezervu). Nejraději bych postavil stan hned vedle cesty, stejně se už blíží tma, jenže z i do blízkého kempu každou chvilku vyjíždí auto, takže se trošku „uklidíme“: stan stavíme v hodně řídkém lese, 100 metrů za bývalou umývárnou , vlevo od té prašné cesty a přímo u potoka [S2].

 

Jen si říkáme, aby nás tu někdo neobjevil, nechceme dát všechny rezervní peníze za pokutu. Naštěstí o nás nikdo neví, takže si – už za tmy - vlezeme do stanu. Aspoň jsme se skvěle umyli; voda v potoce byla krásně čistá. Jenže za chvíli se poblíž nás rozsvítí ohromná světla a pomalu, pomaličku se k nám blíží auto. Máme dělat, že „nejsme doma“? No, nic jiného nám stejně nezbývá. Auto se ale pořád blíží a už je asi 1 m od stanu. To nás chce přejet ?! Co teď? Nakonec nás pomalu míjí a zastavuje asi 15 metrů za stanem. Ale ještě dlouho svítí. Nenápadně pozorujeme posádku auta: vyklubali se z ní 2 chlapíci (auto jim svítí, aby si mohli postavit ve tmě svůj stan), kterým se – stejně jako nám – nechtělo nesmyslně platit za kemp. Ale pořádně nás vyděsili.

 

ÚT 14. 8.

 

Ráno vstáváme zase v 7:30 a v 9:15 vyrážíme (vlastně 5 minut předtím nás minula Francouzka se svou živou „brzdou“). Pokračujeme po prašné cestě – silničce dolů údolím. Asi po 1 km odbočuje GR 11 od naší cesty doprava. Podle mapy by měla po té silničce pokračovat značka GR 19, ale ta je zřejmě v terénu dokonale ukrytá. Nevadí, jen to zase trochu podrylo mou důvěru v moji drahou mapu (3. chyba mapy). Odbočujeme tedy doprava a po třičtvrtěhodinovém stoupání vcházíme do vesničky Bordas de Lisier (no spíš jsou to asi 4 domky hned vedle cesty), za níž odbočujeme úvozovou lesní cestou ostře doprava a vzhůru. Po 5 minutách, na malinkém „předkopečku“, na nás zleva vykoukla chatka Refugio de Lisier. Má 2 místnůstky (jednu pro krb a možná 1 osobu, druhou tak pro 3 lidi). Jinak je úplně prázdná a čistá. Je to krásné místo a i na stan je hned vedle ní dost prostoru. Škoda, že jsme sem už včera podle původního plánu nedošli (ale zase jsme se alespoň trochu „zabáli“).

 

Po malém odpočinku pokračujeme do kopce až do sedla před vrcholem  Las Collas. Je 10:30. Před námi se otevírá ohromné údolí, jehož 5 km traverzujeme vpravo od něj po dobré cestě mírně do kopce plné 3 hodiny (zase v hrozném vedru, ale bylo to úžasné, hlavně poslední třetina kolem nádherného potoka, kde nás předchází Bob s Vendulou). Konečně přicházíme do sedla Paso de los Caballos. V něm obědvá (je 13:20) parta asi 8 Španělů a my si dáváme tatranku a Műsli. Vlastně hned od začátku se naše jídlo po dobu přechodu Pyrenejí ustálilo na tomhle scénáři: okolo 8:30 snídaně (vločky), ty nás zasytily tak, že až tak ve 14 hodin slupneme tatranku (já) nebo Műsli tyčinku (Věrka), „obědváme“ okolo 17. hodiny rybičky v konzervě a tak ve 20 hodin si vaříme před už postaveným stanem (vždy spíme u potoka) večeři a vychutnáváme volná záda bez batohů.

 

Pak si „odskakujeme“ podívat se k jezeru Ibón de Ordizeto, asi 100 výškových metrů nahoru, ale došli jsme jen na dohled k malému jezírku po levé straně před ním a otáčíme to zpět směrem k sedlu. Je šílené vedro a v něm pak přes 4 hodiny sestupujeme po prašné cestě pro džípy k vesnici Parzán. Ta cesta byla pro Věrku mimořádně vysilující, nejhorší z celých Pyrenejí  (já si svůj „díl“ vybral naopak příští a popříští den). Cestou jsme se (asi po půlhodině) zastavili na náš oběd u malé elektrárničky s krásným jezírkem. V blízkosti elektrárny jsme si všimli mladého španělského páru, který pomalu stoupal směrem do sedla: on se mě ptal, jak je to ještě daleko, a ona (zjevně nespokojena mou odpovědí) pak výrazně  zpomalila. Za chvíli ale vidíme, že se dívčina (no spíš klasická vymetačka diskoték naprosto nepoužitelná pro pohyb v přírodě) vrací sama a děsně naštvaná. Později nás ale oba předjeli autem, ještě dlouho před Parzánem. Asi 1 hodinu před Parzánem se ohlédnu a koho nevidím – Boba s Vendulou. Chvilku jdeme společně s nimi, ale pak zařadili vyšší rychlost a zmizeli někde dole za zatáčkou.

 

Po předlouhé cestě dolů se konečně údolí rozevřelo a před námi (a  ještě dost hluboko pod námi) se objevila silnici směřující zdola zleva z Parzánu vzhůru doprava, směrem k asi 10 km vzdálenému a 1 km dlouhému španělskofrancouzskému tunelu pod horou Puerto de Bielsa (ostatně Francie je od nás celou dobu tak 500 m až 2 km na sever). Hned na silnici (s velkou cedulí zakazující volné táboření) potkáváme sólistu - Francouze, který jde v protisměru a chce dnes dojít do sedla Paso de los Caballos, je nám ho moc líto, protože je asi 18. hodin a čekají ho min. 4 hodiny cesty, spíš více. Dnešní plán (podle v Praze připraveného itineráře) zněl: dojít do Barranco Petramula. Ale i když mě Věrka přesvědčuje, že je v pohodě a že můžeme pokračovat, vidím na ní, že není. Rozhoduji proto, že někde tady – ještě před Parzánem – přespíme. Ta cesta dolů byla mj. náročná i na její kolena, tak to nechci „lámat přes koleno“. Pomalu scházíme po hlavní silnici směrem k Parzánu a po asi 300 metrech od příchodu GR 11 na tuhle silnici (asi na 2. přerušení svodidel silnice) odbočuje prudce doleva cesta směrem k lesíku. Jdu se tam podívat – co kdyby. Za chvíli se vracím pro Věrku s dobrou zprávou: našel jsem krásné místo těsně vedle potoka, v malinkém jehličnatém lesíku (10 metrů širokém). Od silnice nás vidět není, to jedině směrem od té šílené cesty z Paso de los Caballos (a spíš dalekohledem), takže jsme v klidu a nadšeně stavíme stan [S3]. Věrka už to fakt potřebovala – ještě po návratu ze Španělska několikrát prohlásila, že sestup ze sedla Paso de los Caballos do Parzánu byl na celých Pyrenejí tím nejhorším (ale příští den se role obrátily).

 

Jenže co to? Najednou je slyšet nějaké praskání větviček – silně jsme zneklidněli, protože jsme asi ve výšce 1300 m a před těmi 300 metry byla ta veliká cedule přísně zakazující volné kempování! Ale leknutí se rychle změnilo v radost: „přepadli“ nás totiž Bob s Vendulou, prý bylo jasné, že musíme být právě tady, když je to tu tak hezké (hlavně, aby to nebylo jasné nějakému strážci národního parku). Právě se totiž vrátili z Parzánu, kde je u benzínky prý otevřený obchod a v něm dokonce i ochutnávka vína.

 

Španělsko a víno! Bleskově se s nimi domlouváme, ať nám pohlídají stan, a rychle scházíme do Parzánu (ale to pokušení zajít si do Parzánu na vínko bylo pro nás tak lákavé, že jsme se rozhodli tam zajít – a nechat stan u potoka – ještě než se vůbec objevili!). Jsou tam ty obchůdky u benzínky asi tři. Ochutnávka se už nekonala, takže – z „ekonomických důvodů“ – si kupujeme 2 litry vína v malém kanystru. Chleba bude ale prý až ráno (sice ho ještě máme z Prahy, ale zásoby se tenčí a rádi bychom si dali i čerstvý). Rychle se vracíme ke stanu. Okolo 20. hodiny vaříme a po večeři popíjíme pod hvězdami a nad tiše šumícím potokem. Nádhera. Jenže se rychle ochladilo, takže už jsme všechno víno nedopili, i když jsem se docela snažil.

 

ST 15. 8.

 

Ráno je mi nějak divně – připadám si otupělý. Že by to včerejší víno? Tolik ho ale přeci zase nebylo (tak litr a čtvrt). No, co se dá dělat: v 10:15 vyrážíme do Parzánu k benzínce (naše časy odchodů se každý den „nenápadně“ posouvají směrem k poledni), kde nakupujeme chleba, náplasti na mé z bot odřené nohy, papírové kapesníky pro Věrku, bagetu, posíláme pohledy do Čech a Věrka ještě svou 1. SMS z Pyrenejí (předtím nebyl vůbec signál). Když odcházíme od benzínky, zase potkáváme Boba a Vendulu: dnes mají ale v plánu sjet stopem do většího města Aínsa (asi 20 km na jih), protože Vendula bude mít narozeniny, a po pár dnech přijít na chatu Góriz (ale z 2. strany než my, od města Torla). Už se tedy asi neuvidíme, takže se fotíme, loučíme a v 11:10 vyrážíme po rozpálené silnici do vesnice Chisagűés (náš „pracovní“ název: Činaski). To vedro je děsné (dokonce i Věrka si bere kšiltovku). Mám sice na hlavě mokrý šátek, každou chvilku piju, ale motá se mi hlava a jde se mi děsně. Přestávky u potoka proto trávíme - pokud to jde - vždy v milosrdném, stinném a většinou opravdu ledovém tunýlku těsně pod silnicí. Vesničku tvoří asi 8 domků a skoro všechny mají na střeše břidlicové obložení – materiálu je všude plno (na celý hrad): odlámané kousky břidlice jsou přímo podél cesty.

 

Za vesnicí se silnice mění v prašnou cestu, která stoupá pořád dál. Travnaté údolí s potokem vlevo dole a skalkami a kopci vpravo nahoře. Vedro nepovoluje a původně (už na úterní večer) plánované spaní v Barranco Petramula se dlouho vůbec nepřibližuje, alespoň pro mě ne (Věrka je ale nadšená z četných vodopádů a krásných rozhledů). Přicházíme tam až odpoledne. Je to nádherné místo, prašná cesta tam končí, je tam úžasný potok (Věrka jde do plavek) a hlavně všude okolo po stráních jsou slyšet i vidět pištící svišti – je to naše „sviští údolí“. Fakt skvělé místo na spaní (jen je tam přes den dost lidí, protože tam mohou dojet i autem, i když je to jen písčitokamenitá cesta). Bohužel jsem to místo nemohl tolik vychutnat jako Věrka: k bolavé hlavě se přidal žaludek, záda z báglu a odřené nohy z bot. No prostě síla. A „samozřejmě“ celý den trvající a neuhasitelná žízeň (vypil jsem dnes přes 5 litrů vody a celou dobu mám na hlavě mokrý šátek, marně). Mám prostě úžeh (teď už je jasné, že to není z včerejšího popíjení vínka) – to jsem si to fakt „skvěle“ načasoval.

 

Po obědě nás čeká posledních asi 300 výškových metrů nahoru – pak už bychom měli jít jen dlouho dolů a dolů.Cestou nás míjí cyklista na kole a cyklistka (pěšky)! Úplně vytuhlý vylézám nahoru do sedla Collata de Coronetas. (ještě před ním mě ale přepadl zběsilý průjem a pokračoval i v noci). Dnešní cíl (spát u chatky Fon Blanca) tedy opouštím (spíme tam nakonec až v pátek a tenhle dvoudenní skluz si udržíme až do konce našeho přechodu). Nechce se mi jít už vůbec nikam. Jenže v sedle není voda, a na vodě vždy trvám, jak kvůli večernímu vaření a mytí, tak aby byla ráno ke snídani apod. Takže zvažuji dokonce sejít dolů do Barranco Petramula.

 

Naštěstí se za chvíli na druhé straně sedla, asi 200 metrů pod námi, objeví ohromná louka – tak na 4 velká fotbalová hřiště. Ze 3 stran ji ohraničují hřebeny kopců a za nimi jsou už dokonce vidět ledovce Monte Perdida. Nádhera! Stan stavíme v 19:30 asi 200 metrů od potoka, který končí napajedlem pro krávy [S4]. Tahle louka bude pro nás „kraví loukou“ – krav je tu najednou asi 50 a telátka nám zvědavě nakukují skoro až do stanu. Ale nejde je nijak odehnat. Právě tady Věrka nadšeně pozoruje krávy – „horolezkyně“. Jedna z nich se dokonce vydala přímo přes kopec pro své zatoulané tele (a našla ho).

 

Dneska jdu spát bez večeře. Mám horečku a jídlo nemůžu ani vidět, jen urologický čaj, který mi Věrka uvařila. Beru si paralen a v noci se převlékám do suchého. Vzal jsem si i 2 tablety živočišného uhlí, ale to nezabralo: v noci jsem musel zase na „výlet“. Okolo 3. hodiny se k nám blíží kráva. Ten její zvon se rozléhá celým „naším“ údolím. Naštěstí nedošla až ke stanu. Jen se prošla celým údolím a zase zpět, takže to vydalo tak na 40 minut nepřetržitého zvonění – moc „příjemně“ se mi při tom spalo.

 

ČT 16. 8.

 

Ráno se budím v 8:00 a přemýšlím co dál. Je mi sice už o dost lépe, ale pořád to ještě není „ono“. Na té louce ale zůstat nechci, i s ohledem na Monte Perdido, které chceme – bude-li dobré počasí – s Věrkou za pár dní zdolat (a také musíme stihnout moře, které jsem jí slíbil). Takže se rozhodujeme sejít dolů do údolí (samozřejmě pořád po GR 11) a přespat někde za kempem a ještě před kopcem Aňisclo, který má být dle červeného průvodce hrozný (kamenná suť) a prý „důkladně prověří fyzickou sílu a vytrvalost“ – a to se mi dneska tedy fakt ještě nechce.

 

V 10:00 vyrážíme (já nesnídal, jen mi Věrka vnutila trochu horké čokolády) a za chvíli opouštíme naši „kraví louku“. Scházíme pořád dolů až k chatě Refugio de Larri. Cesta po loukách byla skvělá – už se mi jde mnohem lépe (mj. i proto, že doslova celý den jen klesáme a klesáme, i když místy dost prudce). U chaty je plno výletníků, kteří sem přišli z dolního kempu. Žádné refugio to ale není, alespoň ne pro turisty, spíše tam přebývá nějaký bača. My zde (nejprve omylem) opouštíme GR 11 – jen na pár hodin – a místo zleva obcházíme veliké údolí zprava. A stojí to za to: míjíme velké množství krásných vodopádů; chodí k nim celá procesí z dolejšího kempu. Ten je ale fakt ohromný. Na jeho konci se k nám přidala zase značka GR 11, takže už je zase vše v pořádku a mě už je taky docela dobře (tedy pokud nepočítám záda od báglu a odřené nohy od bot – ale s tím jsem víceméně počítal už v Praze).

 

Po asi hodině cesty podél pravé strany úplně vyschlého, širokánského koryta řeky (kam se voda z těch všech vodopádů ztratila?) přicházíme k místu, odkud budeme zítra (doprava) zahajovat výstup na Aňisclo. Jdeme teď (doleva) přes „řeku“ na druhou stranu – cestu lemují mužíci přímo v jejím korytě (místní lidé vodu v řece znají asi jen z vyprávění svých předků…) – k hospůdce Refugio de Pineta. Tam si kupuji asi 6 pytlíků čaje (pro jistotu: abych raději ještě nepil moc vody) a jedno pivo (a udělalo mi skvěle, dobrá volba), Věrka dovnitř ale nechtěla. Jenže na to pivo jsem měl opravdu přinejmenším „nárok“, protože Věrka mě dneska celý den účinně bránila v kontaktu s vodou (a tolik pramenů jsme minuli!), abych zase nedostal žízeň a průjem.

 

Pak se zase „brodíme“ korytem zpátky a vpravo, za 50metrovou loučkou, v řídkém lesíku stavíme stan [S5].

 

PÁ 17. 8.

 

Ráno už je mi úplně dobře, vyrážíme lesem vzhůru na obávané Aňisclo. Naštěstí se lesem jde dost dlouho, jinak bych z toho vedra velkou radost neměl. Nad lesem se ale pořád nikde neobjevuje to „šílené“ kamenné pole, kterého jsme se tak báli. Cesta vede sice dost prudce do kopce, ale střídá se tráva, kámen a skála. Nic nebezpečného. Vlastně jsem celou cestu čekal na průvodcem ohlašovanou nebezpečnou suť, ale ta se nekonala; těch pár klouzajících oblázků na cestě vedoucí po jinak travnaté stráni si rozhodně nezasloužilo tečkované značení na naší mapě! Snad jen na 1 místě to bylo trochu nebezpečné, ale to by šlo v nejhorším (za deště) obejít. Jenže Věrka právě tam skoro ztratila rovnováhu – to bylo hodně nepříjemné, a možná fatální! Naštěstí se ale nic nestalo.

 

Asi 300 výškových metrů před sedlem nás na paloučku, kde obědvalo asi 10 Španělů u trubky s krásně studenou vodou, předchází „náš“ Andořan se psem (byl si prý „odskočit“ na horu Posets) – to je fakt ďábel.

 

Okolo 13. hodiny jsme v sedle Collado de Aňisclo (lezli jsme tam tedy asi 5 hodin, to je sice dost dlouho, ale šli jsme pohodovým tempem). Tam je skoro zima (což upřímně vítám), ale právě proto se tam Věrka moc dlouho nechce zdržovat. Podle mapy máme scházet po tečkované (tedy nebezpečné) cestě, jenže je to úplná nádhera – příjemné, i když dost dlouhé klesání až k Fon Blanca [S6]: to je místo, kde se stýkají 2 potoky, ale my se podél toho druhého (doprava nahoru) vydáme až zítra ráno. Za chvíli zjišťujeme, že za potokem je nějaký kámen se střechou (ráno ověřujeme, že je to malinkaté refugio, tak pro 4 lidi, ale je vysoké tak metr padesát). Stan stavíme ani ne metr od pěšiny GR 11. Snad nás „nezašlápne“ žádný noční chodec.

 

Mimochodem jsme se při dnešním odpoledním sestupu potkali zase s Andořanem, držel totiž u potoka siestu. A ještě asi hodinu předtím jsme se vyčmáněli v ledovém potoce – já asi půl vteřiny, Věrka skoro dvě. Ale bylo to skvělé. V místě podobném nízkotatranské Martalůzce, ale s velikými, dokonale plochými, bílými kameny, na nichž jsem se po své „koupeli“ za velkého vedra usušil (jak jinak – tam je snad horko i na Silvestra!).

 

SO 18. 8.

 

Ráno vyrážíme v 10:10 a na druhé straně potoka si ještě prohlížíme 2 obydlí: kamenné nízké refugio (tentokrát bez krbu, zato s asi 5 otevřenými a opuštěnými spacáky na zemi – „posádka“ se zřejmě někde myje) a naproti němu velký viklan (tak pro 2 lidi), je vysoký snad přes 10 metrů. A pak už se začínáme drápat vpravo od toho druhého potoka směrem k sedlu Collado de Góriz (ale to ještě dlouho není ani vidět).

 

Hned na začátku se ale prodíráme asi 10 metrů hustým porostem pichlavých keřů (trny si pak ještě chvilku vyndávám) a přitom tak na 3 minuty ztrácíme značku. Ta se pak pod námi náhle vynoří a hned nás po cestičce zavede do malého lesíka, aby rychle vystoupala na drobounkou mýtinku, z které je naše včerejší „ubytovací“ místo docela dobře vidět (ale včera u potoka to bylo mnohem hezčí).

 

Pak už lesík opouštíme, cesta vede prudce do kopce. Nám se jde dobře (právě proto, že jdeme do kopce), ale utahaný Francouz jdoucí v protisměru se nás se strachem v hlase ptá, jestli jsou cestou na Fon Blanca také nějaké lezecké úseky. Ne, nejsou. A cestou k sedlu Collado de Góriz vlastně také ne, alespoň v našem směru bych to tak nazvat nemohl – stačí se občas přidržovat jednou rukou skalek.

 

V sedle jsme ve 13:45. Je skoro úplně pokryto kamennými oblázky, bez trávy. A protože tam navíc dost fouká, scházíme asi čtvrt hodiny dolů. Po obědě si stavíme své 1. mužiky a pak se najednou cesta nějak podezřele zatáčí doleva (na jih). Ještě že máme mapu (i když jde o 4. chybu v ní): je to asi v mapě nezakreslená zkratka (i když suverénně značená univerzálním červeným a bílým pruhem) k cestě, která pak má již dle mapy traverzovat ve velké výšce levou část asi nejhezčího údolí Pyrenejí (Vale de Ordesa). Je to asi 8 km dlouhé, lehce se stáčející krásně modelovaný a široký kaňon, který je hluboký od 1 500 do asi 800 metrů. Vyfocen je v každém průvodci nebo prospektu k Pyrenejím. Jeho údolím půjdeme až zítra a pozítří, ale rozhodně nás nezklame.

 

Chvilku jsme po této „falešné GR 11“ šli, abychom si údolí prohlédli. Pak se vracíme a „střihem“ napříč mělkou plošinou pod skalami se vracíme na již „pravou GR 11“, a zrovna v místě, kde místo po travnatých loukách prochází po velkých, černých kamenných plátech. Po několika zatáčkách se již ale před námi vpravo objevuje střecha jednopatrové chaty Refugio de Góriz (2 200 m) – cíl naší dnešní cesty [S7].

 

Nad chatou je postaveno asi 8 stanů (zřejmě pro nějakou očekávanou skupinu), ale jinak po svazích posedávají u svých báglů lidé se stany většinou složenými (nebo v báglu). Je totiž teprve 14:45 a velká cedule nad chatou jasně říká, že postavit stan je možné až po setmění (a za rozbřesku se musí zase složit). Takhle ostře to naštěstí neplatí, takže okolo 19. hodiny už všichni staví své stany. My jsme si zatím dali v chatě víno a pivo. 1/3 litru piva stála asi 2 a půl eura. To je pálka, ale nevede sem žádná silnice, takže vše se „dováží“ helikoptérou, a nás navíc zítra čeká (bude-li hezky) výstup na 3. nejvyšší horu Pyrenejí (Monte Perdido, 3 355 m), kterým by měl celý náš přechod Pyrenejí vyvrcholit (pak už máme „jen“ tím krásným údolím sestoupit do městečka Torla). Pro Věrku je to zároveň největší „kopec“ jejího života, takže je natěšená jako „malý kluk“ (a já zase jako „velký kluk“). Nejvýš jsem sice byl na Kavkaze 100 m pod sedlem Elbrusu (tedy ve výšce 4 900 m), ale tam jsme tehdy nechodili celý týden s „plnou polní“ na zádech jako tady, takže i pro mě to je nejvyšší „turistická“ hora.

 

Zároveň si kupujeme od správce chaty klíčky ke 2 skřínkám (jednu za 3 euro) na 24 hodin: ráno si tam dáme všechny věci (velké bágly i stan) kromě batůžku, abychom byli v klidu, že se nám cestou na Monte Perdido nic neztratí. Na ty ceny, které ve Španělsku teď vládnou, je to ještě docela snesitelné. Obloha je čistá, takže se už moc těšíme na zítřek.

 

Ale ale, kdopak se to najednou objevil u umývárky (dvě maringotky s tureckými ale čistými záchody, umyvadly a ledovou sprchou) nad chatou? Bob a Vendula. Právě přišli zespodu – od Torly (nebo přesněji z Pradery, což je veliké parkoviště asi 6 km před Torlou (z našeho pohledu) kam z Torly jezdí pravidelná kyvadlová doprava). Nešli ale údolím (jako půjdeme zítra my – kvůli spaní i kvůli vodopádům), ale po té traverzující cestě, kterou jsme dneska asi potkali (tedy pod římsou Faja de Pelay). Ráno chtějí jít samozřejmě nalehko také na „kopec“, tak se třeba zase potkáme.

 

Jdeme spát okolo 22. hodiny (ani jsme to už do chaty po naší večeři nestihli, i ona ve 22:00 zavírá – alespoň pro lidi, kteří v ní nespí) s tím, že ráno vstaneme v 6:00 (to byl dokonce můj „sebevražedný“ návrh) a před 8. hodinou vyrazíme. S Věrkou si dnes poprvé prohazujeme spacáky, aby jí bylo tepleji.

 

NE 19. 8.

 

Je 7:00, po obloze se válí plno mraků, i dost černých, a nám se nechce věřit, že po suchém týdnu by jako naschvál mělo zrovna dnes pršet. Řekli jsme si přeci, že Monte Perdido zkusíme, ale jen za hezkého počasí. Tak si říkáme, že ještě hodinku počkáme, jestli se počasí nezlepší. Hned jsem samozřejmě usnul.

 

V 8:00 je počasí úplně stejné, ale protože přeci jen neprší, tak se rozhodujeme, že vyrazíme. Balíme stan a skoro vše pak dáváme do těch skříněk v chalupě (musel jsem ale přikoupit ještě 3. skřínku, protože tu obsadil můj úplně prázdný velký bágl a Věrčina karymatka. Těsně před odchodem potkáváme Boba s Vendulou, za chvíli prý také vyrazí – třeba nás dojdou.

 

Dnes jdeme poprvé bez velkých báglů. Věrka nemá vůbec žádný a já mám jen malý batůžek (tak 4 kg: jídlo, 2 lahve na vodu, pláštěnky, tlusté mikiny, větrovky, čepice a rukavice). Nesmeky [to jsou takové malé železné hroty na pohorky a la mačky] jsem nechal ve skříňce, protože jsem včera odpoledne po pár rozhovorech s lidmi vracejícími se z Monte Perdida usoudil, že je (pro mě i Věrku) vlastně táhnu celou dobu Pyrenejemi zbytečně: v těhle vedrech tam prostě žádný nebezpečný ledový povrch není (ale obecně se tam mačky doporučují). Pro mě je to proto dnes jednoznačně nejpohodovější den z celých Pyrenejí – úplně se vznáším. A nějaká kamenná suť, která nás čeká  nahoře (na dost prudkém svahu), mě nemá šanci rozházet – vnímám to jako nepřetržitou siestu.

 

V 9:23 (na naše poměry je to ještě docela brzy) vycházíme po pěšince začínající na stráni vpravo nad chatou. Ta se sice později rozmělní v množství vyšlapaných stezek, jejichž mužíci nás ale směrují výborně. Až jsem se tomu divil, protože se zdá, že ty mužíci jsou prostě všude kolem nás (však také cesta zpátky už tak přímočará nebyla, alespoň zde, v dolní části). Vlastně v jednom místě (padal tam vodopád skoro přímo na nás) jsme se zeptali 2 Španělů kudy dál: doleva nahoru a pak už budeme u jezera.

 

K „ledovému“ jezeru Lago Helado [ležícímu pod sedlem spojujícím horu Cilindro de Marboré (3 335 m) a Monte Perdido (3 355 m)] přicházíme už za 2:10 (docela brzy). Voda je hodně studená, ale led v ní žádný není.

 

A nad jezerem to začalo: dosavadní cesta vedoucí po pevné zemi definitivně skončila. Místo ní vystupujeme (vpravo nad jezerem) prudce stoupajícím údolím vyplněným sutí, kterou zprava lemuje asi 20 metrů široký pruh ledu (jde se na něm udržet i bez maček, ale chce to „trochu“ kopnout botou a použít i hůlky). Hůlky jsou fajn; Věrka je jimi fascinována od prvních kroků, mně se vyloženě hodily párkrát (ale oba si je užijeme při „sjezdu“ z hory na zpáteční cestě). Štěrk pod botama klouže skoro při každém kroku, později se mi sice podařilo vyvinou techniku, při níž jsem (skoro) nesklouzával, ale chtělo to se hodně pevně držet hůlek a hlavně si dost pečlivě volit místo pro každý další krok. Ale díky lehoučkému batůžku na zádech jsem prožíval celou cestu vzhůru (a dolů ještě více) dokonalou eufórii, takže štěrk byl pro mě jen zpestřením cesty k vrcholu.

 

„Trochu“ jiný pohled na štěrk ale měla Věrka: klouzalo jí to dost, takže jsme chvílemi zkusili jít i po tom ledu, ale to pro ni stejně žádným vysvobozením nebylo. A aby se situace ještě trochu „zahustila“, přidal se studený vítr. V té době jsme ale už asi čtvrthodiny sledovali blížící se skupinu čtyř Španělů. Oblečeni byli jak Rusové na Kavkaze v 80. letech, takže do hor naprosto nevhodně. A navíc vypadali jak současní Ukrajinci (nebo trestanci): ty jejich skoro holé lebky neměly šanci nějak účinně vzdorovat dost ledovému větru. Dvěma z nich jsem proto půjčil svou čepici a rukavice a třetímu zase Věrka svoje rukavice (pak nám je dle domluvy nechali u správce chaty). Byli moc rádi a poslední půlhodinu jsme se už drápali nahoru všichni víceméně společně. Posledních 20 metrů před vrcholem jsem čekal na Věrku, že na její nejvyšší kopec života dojdeme spolu za ruce, ale byla docela utahaná a trochu vymrzlá, takže na tuhle romantiku neměla vůbec pomyšlení. Však jsme také nahoře pobyli asi jen 10 minut. Zima tam byla (ale taková docela dobře snesitelná). Mě však překvapilo, že na skoro největším kopci bylo úplné bezvětří – zvlášť, když poslední třičtvrtěhodinu cesty foukal mrazivý vítr.

 

Na vrchol jsme dorazili ve 12:45. Snědli svou tatranku (oběd jsme si dali až dole u chaty) a trochu se porozhlídli.  Mraky sice moc nebyly, ale bohužel žádné velké výhledy také ne, a protože Věrce byla pořád zima, začali jsme ještě před 13. hodinou sestupovat. Na okraji sutě jsem se rozběhl, Věrka za mnou a dolů jsme díky hůlkám (to by bez nich fakt nešlo) jeli jak na lyžích. O kousek níže jsme „přestoupili“ na ten led – teď už spíše sníh – a tam to už byla skoro nefalšovaná lyžovačka. Fakt paráda! Cestou jsme potkali Boba a Vendulu: my při pohodovém sjezdu, oni při namáhavém výstupu. Věrka požádala Boba, aby udělal nějaké fotky a vystavil je pak někde na Internetu, protože jejímu foťáku právě dnes došla šťáva (takže máme skoro jen vrcholové foto, ale alespoň to).

 

Pod sutí jsme se dostali do spleti ohromných 2 až 3 metry vysokých kamenů, kde jsme chvilku „bojovali“ s tím, který mužík je vlastně ten pravý. Mně se to ale strašně líbilo, protože jsme přitom skákali z jednoho kamene na druhý, což mě děsně baví (zvlášť když na zádech nemám ten těžký bágl). Věrku z toho ale za chvilku začala bolet kolena. Naštěstí se brzy objevil už travnatější povrch se skoro normální pěšinou.

 

Na loučce pod skalou jsme si všimli posedávající či polehávající skupiny nějakých turistů. Asi měli veget. Jenže když jsme je minuli, tak snad za 20 vteřin jsme si všimli helikoptéry, která se tu najednou objevila a přistála přímo u nich. Asi byli mezi nimi 2 zranění, protože rychle odlétla a za necelou půlhodinu se vrátila ještě jednou. Pokaždé letěla chvíli nad údolím Vale de Ordesa, pak přeletěla přes jeho levou (jihovýchodní) stěnu a zmizela nám z očí.

 

Dole u chaty Góriz jsme byli v 16:00. Naobědvali jsme se (rybky v sedě před chatou, ovšem), vyndali věci ze skříněk, vrátili klíče, přebalili bágly a ještě se stačili rozloučit s Bobem a Vendulou (rozbila si cestou hůlku i koleno). Teď už jsme je viděli opravdu naposledy (i když to vlastně nejde nikdy říct: obecně můžeme „s jistotou“ tvrdit jen to, co je poprvé, ale nikdy ne to, co je naposledy).

 

A protože Věrka už byla úplně v pohodě, začali jsme sestupovat dolů do údolí Vale de Ordesa a těšili se z nádherného, teď už příjemně slunečného (ale ne rozpáleného) odpoledne. Takhle kdyby bylo celou dobu v Pyrenejích! Cestou do údolí jsme zaznamenali zvýšený příliv turistů proti nám – snad desítky (všichni asi chtějí zítra na Monte Perdido a protože chata je drahá, je opravdu zbytečné tam být už brzy odpoledne). Na křižovatce (asi půl hodiny pod chatou) byl rozcestník (to je v Pyrenejích vzácnost). Na něj jsem byl ale podle Červeného průvodce už dávno z Prahy připravený. Doprava dolů měla vést cesta pro horolezce (tu jsme přenechali jim - třeba by nebyla moc těžká, nevím, ale s tím báglem na zádech bych se do nějaké skalní štěrbiny buď nevešel, anebo by mě třeba převážil dolů; a Věrku jsem tam také nepřemlouval: byl jsem rád, že krásně zvládala dosavadní putování a byla by blbost si teď něco dokazovat) a rovně a pak v serpentinách dolů cesta pro turisty. Dle našeho Průvodce z roku 2003 měla sice být tato cesta označena „pro muly“, ale asi to nějaký „Španělský svaz turistů“ uráželo, tak její název zřejmě nedávno polidštili.

 

Údolí bylo úplně skvělé. Uprostřed teče potok, podél něj vede cesta a z obou stran údolí stékají další a další potoky, místy i s vodopády. Nádhera. A také krávy, ovšem. Ale mezi nimi i jeden býk (to je život…).

 

Řekli jsme si, že bychom mohli konečně vyzkoušet také nějaké refugio, ať nemusíme stavět náš stan. Jenže to první (asi Refugio de Soaso – ale v mé mapě není) už obsadil nějaký pár s bágly. Dobře, přeju jim to. Pak jsme hned za úžasným vodopádem, v který se na chvíli proměnil náš údolní potok, zahlédli druhé (asi Abrigo – také není v mé mapě). Zároveň se kousek za námi objevila další dvojice s bágly a protože štěstí přeje připravenému, nechal jsem Věrku jít krokem dál a já se rozběhl směrem k té dřevěné boudičce, aby nás zase někdo nepředešel.

 

Budka (2 x 3 metry) byla na hezkém místě, na horním okraji malinkaté loučky, na tom spodním protékal křišťálově čistý potok. Jenže se lehce zopakovala situace z 1. večera v Pyrenejích (Cabaňa de Santa Ana): tahle budka byla taky už obydlena, ale ne koňmi, nýbrž mravenci – přesně uprostřed bylo asi metr vysoké mraveniště a mravenci doslova tekly po hliněné podlaze. Tolik jich tam bylo.

 

Jenže už se pomalu blížil večer a hlavně podle mapy se sice měl přiblížit konečně i les (ačkoliv už známe ty Pyrenejské lesy: jsou asi tak husté a zrakům neprostupné, jako řada topolů po vichřici), ale naše údolí se už mělo změnit z pohodové ploché „vaničky“ do ostrého „V“, takže tam bychom se „vyspali“ tak akorát „na stojáka“, a ne ve stanu. Přecházíme proto po kamenech potok a na protějším břehu za nějakým mlázích a několika málo stromy stavíme náš stan  [S8]. Je tmavozelený, takže za chvíli, až padne soumrak, ho už stejně nikdo neuvidí. A protože je to náš poslední večer v Pyrenejích, na vedlejším plochém balvanu Věrka prostírá (tím prostěradlem, které mě „zahřívalo“ 1. španělskou noc v Lleidě) a po večeři tam servírujeme i nějaké kousky sýrů, víno (které jsem koupil těsně před dnešním odchodem od chaty) a zapalujeme také svíček.

 

No prostě pohoda a nádhera: světla nad námi (hvězdy), v nás i okolo nás (svíčky). Ale za necelou hodinu se ta světla nějak rozmnožila: objevila se i za potokem a bylo jich asi 5 (takže svíčky hned sfoukáváme). Uf: že by další „trestná výprava“? Ne, byla to jen nějaká partička, která se rozhodla „ubytovat“ v protější budce „U Ferdy Mravence“. Nějaká holka tam za chvilku začala dost nahlas vyšilovat – asi i potmě poznala, proč jsem si tu budku takhle pojmenoval, no ale nakonec tam všichni zůstali; asi přespali na udupané loučce před budkou. My jdeme také spát – Věrka se dnes ještě naposledy zahřeje v mém spacáku v horských podmínkách.

 

PO 20. 8. (dopoledne)

 

Ráno je krásné, ale chladnější a s bohatou rosou (zase nepršelo, jenom 1. noc za Benasquem [S1] a pak na „kraví louce“ chvilku v noci [S4]). V 11:10 jsem „už“ sbaleni, přecházíme zpátky potok a pokračujeme cestou úžasným údolím Vale de Ordesa. Čekají nás nádherné vodopády (Estrellas a Cueva) – snad ještě hezčí než ten včerejší. Postupně se otepluje a ve 13:30 jsme na parkovišti La Pradera.

 

Potkáváme tam rodinku, která je tu autem jen na skok (cestou do Portugalska), takže jim rozhodně doporučujeme, ať si na těch pár hodin vyjdou nahoru alespoň k vodopádům. Pak už přijíždí autobus (kyvadlová doprava do Torly). Chci Věrku za její šlapání odměnit mořem – nepokračujeme proto už pěšky (autobusová doprava do vnitrozemí je tu dost řídká – z Torly tak 2 až 3 busy denně – takže bychom „ztratili“ další den), ale nasedáme do busu (ve 13:45; jezdí tu každou čtvrthodinku!) a za půl hodiny jsme v hezké starobylé Torle. Mladý řidič cestou dolů v hodně prudké zatáčce na té úzké silnici zastavil a ze svého sedadla pod sebou začal fotit svého autobusového kolegu, který stál vedle autobusu v další zatáčce asi 100 metrů pod námi. Nějakou dopravní situací se přitom absolutně nezabýval. Ty řidiči jsou tu fakt docela v pohodě.

 

5.4) Cesta k pobřeží: Torla – Tarragona [10. až 11. den]

 

PO 20. 8. (odpoledne)

 

Torle si pak před obchodem se sportovními potřebami prohlížíme pohledy a v 15:30 odjíždíme busem do městečka Sabiňánigo. Odjezd jsem měl zjištěný naštěstí už z Prahy (jezdí to společnost Alosa), takže jsem ho jen ověřoval u lidí čekajících na zastávce. Žádný jízdní řád tu samozřejmě nikde vyvěšený není (co bychom to ve 21. století po Španělsku vlastně chtěli, že jo?). Cestou se krajina začíná proměňovat: hory a vysoké kopce se nám vzdalují a místo nich zase nastupuje ta vyprahlá půda občas „naředěná“ hodně řídkými „lesy“. Jak se blížíme k městečku, krajina je sice pořád ještě kopcovitá, ale už se tu začínají objevovat políčka, která s dojemnou urputností kopírují vrstevnice a jejich obvod tak vykresluje křivky překvapivých tvarů. Uprostřed políček bývají skalky, které jsou také moc hezky orámovány nejbližší řadou obilí.

 

Do Sabiňániga (už zase obklopeného horami) přijíždíme v 16:35, jen s 5 minutovým zpožděním, a to na stanici, těsně sousedící s vlakovým nádražím – to je přepych! Jenže vlak jede asi až v 19 hodin. Vlakové nádraží je ale zajímavé tím, že tam jsou  (kromě záchodů, kde doplňujeme vodu) k dispozici i jízdní řády – ovšem „samozřejmě“ ne na stěnách, jako v ČR, ale na vyžádání v pokladně. Mají podobu asi 40 cm širokých a 15 cm vysokých rozkládacích papírových „harmonik“: vždy 1 vlak = 1 harmonika. Španělé zde zřejmě nějaké souhrnné jízdní řády ještě neznají, ale co - jim při jejich systému „maňana“ asi opravdu nemá co utéci, což je dobře: kdyby to bylo všude stejné (po vzoru amerického „ráje“ typu coca-cola a hamburger pro každé novorozeně), nemělo by ani smysl někam cestovat. V části budovy, kde sídlí autobusové nádraží, jsou na stěnách naprosto nepřehledně vylepeny různé spoje, ale je v tom asi takový „systém“ jako na našich reklamami (na hlídání dětí či na výměny bytů) polepených zastávkách MHD: prostě nesourodá směs vzájemně si konkurujících a tedy nijak koordinovaných služeb. O potřebě nějaké centralizace v dopravě už jsem se zmiňoval dříve, takže zde to už nebudu opakovat.

 

V 17.35 odjíždíme busem (i ten jsem měl nalezený už z Prahy) do Zaragozy. Autobus je opět přepychový, s klimatizací, a přijíždí v 19:30 (zase 5minutové zpoždění). Zaragoza je docela velké město, ale takové nádraží, kam nás ten autobus přivezl (Estación Zaragoza-Delicias), jsme ještě nikdy neviděli: gigantická dvoupatrová hala (jak kdyby tu měly být hangáry pro kosmické rakety). Dole jsou peróny pro vlaky a o kus dál stanoviště autobusů, nahoře další stanice busů. Mezitím na předlouhých chodbách (snad přes 500 metrů!) jsou tak trochu chaoticky rozesety úzce specializované „informační“ kanceláře. Největší paradox je právě v tom, že na fyzické rovině jsou zde sice busy i vlaky „integrovány“,  ale na informační rovině je to typická španělská tříšť služeb: v jedné místnosti vám řeknou, kde se prodávají lístky na vlak, v další vám ty lístky prodají a v jiné (kterou ale musíte v tom blázinci najít úplně nejdříve!) se dozvíte, v kolik a kam ty vlaky vůbec jedou. A u autobusů je to podobné, jenže tam vstupuje do hry navíc ještě další prvek, označme ho „cyklický“:

Takže je libo se takhle zacyklit? Nám to libo nebylo, alespoň ne příští den odpoledne, ale na to přijde řeč později. Zde připomínám, že pro autobusy se nám informační „budku“ ani najít nepovedlo. Přímo nad autobusovými zastávkami jsou zde sice ohromné elektronické tabule (jaký pokrok!), jenže na nich září vždy jen pořadové číslo toho stanoviště a cílová zastávka. Z toho ale člověk nezjistí kudy ani kdy ty autobusy vlastně odjíždějí. V tomhle případě jsou i ty (mnou zavrhované) slovenské autobusové jízdní řády opravdu výborné.

 

Takže sečteno a podtrženo: sloučit na jednom místě autobusovou a vlakovou dopravu je skvělá idea (asi už i ty Španěle přestalo bavit neustále zkoumat, z jakého místa co kam jede), ale její „implementace“ totálně selhala!

 

Dnešní noc je ve srovnání s naším dosavadním volným tábořením přelomová, takže přemýšlím, jak to udělat, abychom si zítra přes den mohli v klidu (a bez báglů) prohlédnout tohle moc hezké město (to veliké nádraží přeci nemůže zničit celkový velkolepý architektonický dojem, který dýchá přinejmenším z historické části Zaragozy) a zároveň se někde v klidu vyspat:

 

 

Pak už to šlo rychle. Zjistil jsem, kde je prý ulice plná hostelů (ulice Madre Sacramento). A jedeme tam busem č. 10 okolo nádherně osvětlené pevnosti (tam se zítra musíme podívat). Vystupujeme na křižovatce ulic Avenida Caesar Augusto a Paseo María Augustín (hned na okraji obchodního centra, kterým lze rychle projít až do historického centra). Hostel jsme (na 1 dotaz) našli dobře, jen ve mně „trochu“ hrklo, když místo očekávaných 10 euro/osoba/noc po nás chtěl ten chlapík 45 euro na noc, ale za oba. Nebyl to ale společný pokoj pro 10 lidí, jaký jsem (byť s obavami) očekával, ale malý pokojík, kde byla i pohodlná koupelna a WC. A když nám navíc slíbil, že pokoje sice musíme vyklidit zítra do 12:00 (tou dobou už jsme chtěli být stejně dávno na prohlídce města), ale že bágly si můžeme u něj nechat a třeba okolo 14:00 si je vyzvednout, rozhodl jsem se: bereme to. Najedli jsme se, vykoupali a pak – ve 23:00 - se šli podívat na nádherný střed města směrem k řece, jen škoda, že Španělé trochu šetří na nočním osvětlení zrovna těch nejhezčích památek (pokud je to z ekologických důvodů, tak to beru; pokud je to jen z důvodů ekonomických, je to škoda). Vracíme se v 1:00.

 

ÚT 21. 8.

 

Spíme do 9:00, oba – to je na Věrku výkon. Ale v 11:00 „už“ vyrážíme do ulic. Zaragoza je moc hezká. Kromě některých knihkupectví (která nadchla hlavně mě) se nám oběma moc líbila třeba „bazilika naší paní Pilarové“ (Basílica de Nuestra Seňora del Pilar). Tam by ve vešly asi 4 naše kostely vedle sebe a 2 na sebe. Neuvěřitelné. Bohužel v Zaragoze neznají veřejné záchody – v ulicích či podchodech. Vlastně podchody jsme tam žádné neviděli. (I když na nádražích jsou vždy všude, otevřené a vždy zdarma). Takže to Věrce trochu kalilo nasávání atmosféry města.

 

Protože se ale rychle přiblížil naplánovaný čas odjezdu do Tarragony (15:30), rozhodli jsme se, že si raději nejprve vyzvedne z hostelu bágly a bude-li čas, prohlédneme si hrad, který byl vlastně už cestou směrem k nádraží. Jenže situace se překvapivě zkomplikovala. Ve 13:45 jsme stáli před hostelem a až do 15:00 jsem tam „bušil do vrat“ a zvonil. Marně. Ta protivná černoška [střídala se s chlapíkem, kterému jsme platili za nocleh], která mi včera okolo 23:00 [ještě před naší noční vycházkou] slíbila, že mezi 13. a 15. hodinou si určitě můžeme kdykoliv přijít pro bágly, prostě nereagovala. Byl jsem docela dost naštvaný, protože jsem včera slíbil Věrce, že do Tarragony dorazíme ještě za světla, abychom se mohli případně dnes už vykoupat u moře – moc se k němu těšila. Proto jsem byl tak vzteklý, když jsme tu teď museli jen „čekat na Godota“. Když se u hostelu objevil asi 3. člověk jako „chtivý“ návštěvník, už jsem se neudržel a při svém vyprávění jsem tu černošku otituloval „la vaca negra“ (tj. „ta černá kráva“) – možná to zabralo, protože vzal mobil a kamsi zavolal. Za 10 minut přišel (jako by se nechumelilo) ten „náš“ včerejší chlapík. Scénku nebudu dál popisovat, prostě jsme rychle sebrali bágly a makali na městský bus číslo 51, abychom včas dojeli aspoň na to nádraží.

 

Tam jsme však (kvůli absenci použitelného informačního systému) lítali od jedné fronty na lístky k druhé až jsme se postupně propracovali přímo k řidiči, který nám ale řekl, že on nám lístky neprodá. Takže bus odjel bez nás. Na nádraží jsme proto absolvovali další „vycházku“ (bylo to spíš pár kilometrů po betonu), než jsem zjistil a koupil lístky na vlak do Tarragony: měl odjíždět až v 16:50 (Catalunya Expres za 18 euro), takže jsme tam stihli ještě 2 malé příhody.

 

Protože mi už z toho věčného vyptávání vyschlo v puse, zašel jsem si do místní hospody koupit pivo (stálo 2.50 euro). Ale vypil jsem si ho mimo ni, protože v té hospodě byl docela chlív. Pak jsem chvilku chodil s tou lahví v ruce, abych ji pak vyhodil do tříděného odpadu (ten byl ale až v 1. patře). Všude na nádraží byl zákaz kouření, který byl navíc opakovaně ohlašován místním rozhlasem. Ale s místními kuřáky (bylo jich docela dost) to nijak nehýbalo. Proto jsem v okamžiku, kdy mě míjeli 3 policajti, přistoupil k jednomu z nich a zeptal se ho, zda je v pořádku, když tady při tom zákazu tolik lidí – přímo před nimi – kouří. Policajt byl zřejmě překvapen mojí „drzostí“ (totiž mým požadavkem, aby dělal pořádně svou práci a ne se jen promenádoval ve své nablýskané uniformě po nádraží), takže po malinké chvilce přemýšlení mě dokonale usadil: všiml si totiž, že v ruce držím láhev od piva, tak mi „vtipně“ odvětil, že se tady především nesmí pít alkohol. Policajti jsou asi všude na světě stejní, takže jsem o další komunikaci s ním pak už ztratil zájem.

 

Před vstupem na perón vlaku jsme prošli kontrolou (rentgenovali nám bágly jak někde na letišti) a do Tarragony jsme dojeli (opět klimatizovaným) vlakem už skoro za šera, ve 20:20. Po několika dotazech (třeba už na nádraží v turistických informacích jsme dostali hezkou mapu města) jsem zjistil nejlevnější kempy ve městě (vlastně jsem si potvrdil ty už z Prahy vypsané: Las Palmeras, Platja Llarga apod.) a nějaký milý pár nám nejen ukázal autobus jezdící k nim (ulicí Augusta Vía na sever), ale dokonce nám tam zaplatil i jízdné (1.10 euro na jednoho – standardní cena za lístek všemi městskými i příměstskými busy do Tarragony). Už za tmy z něj vystupujeme, ale v kempu Las Palmeras nám řekli, že mají úplně plno. Naštěstí v 500 metrů vzdáleném kempu Platja Llarga bylo místa dost. Vyřídil jsem ubytování, i když to spočívalo v tom, že mi sebrali pas a odmítli si vzít peníze – ale prý mi pas vždy „půjčí“, když budu chtít jít z kempu třeba na vycházku. Začali jsme s Věrkou rychle stavět stan, protože se blížila bouřka. Stihli jsme to akorát. Ale na nějaké koupání v moři jsme už dnes neměli ani pomyšlení. Průtrž byla vydatná, ale stan (Jurek S+R, MIDI 2 DUO) vydržel: skvělé!

 

5.5) Cesta po pobřeží: Tarragona – Barcelona [12. až 13. den]

 

ST 22. 8.

 

Vstáváme do lehkého mrholení, snídani jsme si proto snědli pod zastřešenou zahrádkou kempingového baru. V noci tu řvali Germáni, ale teď už byl klid.  Z mrholení se vyklubal déšť, takže si bereme ponča a místo k moři jedeme busem číslo 1 do Tarragony (asi 20 minut). Tam sice za chvilku pršet přestalo, ale my byli jak u vytržení: tak krásné město jsme asi ještě neviděli! Myslím tím tu jeho severozápadní, historickou část, která se pyšní třeba římským amfiteátrem a dalšími stavbami už z 1. století našeho letopočtu (kam se hrabe „Praha románská“). Je až neuvěřitelné, kolik nádherných kostelů i „obyčejných“ domů se vejde na takovou malou plochu – co stavba, to skvost. (Ale bydlet bych tu nechtěl – je to sice nádhera, ale pro turisty, a těch tu je plno.)

 

Cestou z historické části města do té moderní, při sestupu ulicí Baxilada Misericorida, nás zaujal dům na náměstíčku asi 100 od nás vpravo. Všechny jeho balkóny byly plné postaviček a třeba z domovních dveří vykukoval kůň. Jenže to nebyly sochy, i když vypadaly úplně prostorově, ale celé to byla vlastně jen jedna velká kresba na jinak rovném průčelí asi 3patrového domu. To rozhodně doporučujeme vidět! Po prohlídce i té moderní části města (bulvár Rambla Nova a jeho okolí) už ale spěcháme zase do kempu. Sluníčko už dávno svítí, takže se po obědě půjdeme koupat.

 

Jdeme od kempu po pobřeží (směrem k Barceloně, nebo spíš k místnímu majáku), ale i když se to zdá blízko, tak asi po 20 minutách chůze „kotvíme“ na čisté pláži, to bychom se jinak už dneska skoro ani nevykoupali. Moře bylo také krásně čisté, vlastně až „moc“, protože tam nebyly ani rybky, ani medůzy a i těch mušliček tam bylo jen trošičku. Věrce se zdálo dokonce studené; to bylo zvláštní, protože v horách se koupala (byť jen 2 vteřiny) v ledové vodě. Ale nakonec jsem ji vždy přemluvil, takže pak byla ráda, že se může „vyčmánět“. Nejvíc se jí ale asi líbilo slunění. To mě ale moc ne; mimochodem jsem se tam stačil zase spálit. Pro mě to vedro prostě není.

 

Ale stejně to byl moc hezký den a už jsme se těšili, až se po večeři v kempu (vaříme si samozřejmě na svém liháči a k tomu popíjíme sangriji ze supermarketu) vypravíme na noční vycházku do Tarragony. Hned po večeři jdu k recepci zaplatit za včerejší a dnešní noc (6 euro za stan na noc a 6 euro za osobu na noc, takže za 2 noci zhruba 36 euro). Jenže paní pak někde dlouho sháněla drobné nazpátek a já nemohl mezitím odejít, abych pak zase sehnal ji, takže Věrka, která zatím netrpělivě čekala u stanu, pak zalezla do něj a vytuhla. Naprosto: když jsem se asi po půlhodině vrátil vítězoslavně do stanu, že už je vše zaplaceno a můžeme vyrazit, tak už spala a jen se divila, kdeže jsem tak dlouho vlastně byl. Nakonec ale vyrážíme na autobus.

 

Do města jsme přijeli okolo 22:00 s tím, že poslední bus jede do kempu už asi za 20 minut. No když už jsme tady, tak se přeci hned nesplašíme a nepojedeme zpátky (do kempu snad už nějak v noci trefíme). Touláme se tedy historickým centrem, až nacházíme  krásné zákoutí jak na pražské Loretě - malou vinárničku, kde si dáváme venku pod hvězdami (další) sangriji (asi za 8 euro 1 litr). Bylo to tam moc hezké, jen ta skoro bezzubá číšnice nebyla právě skvělou ozdobou tohoto podniku. (Ve Španělsku je vůbec hodně lidí s hroznými zuby.)

 

Okolo půl jedné v noci platíme a vracíme se k informační budce (v parku Park de Miracle), kde je stanice busu  číslo 1 a 9 směrem z kempu. Od ní snad už do kempu trefíme. No jenže těch „ideálních“ asi 5 km jsme šli snad 3 a půl hodiny,  protože jsme se několikrát vraceli, když se nám např. zdálo, že se už „nebezpečně“ přibližujeme Barceloně a že kemp jsme tedy už určitě nechali daleko za sebou, ale nenechali. Cestou jsme potkali podivná individua s těžko zvladatelným, zběsilým psem, anebo třeba řidiče kamiónu, který nás razantně zrazoval od cesty po pláži – prý jsou tam v noci „male gente“ (zlí lidé). Navíc Věrka asi tak v poslední čtvrtině naší cesty usnula (za chůze), takže jsem musel udržovat vhodný „azimut“ i rychlost nejen pro sebe, ale i pro ni. Ale slíbil jsem jí, že jí do kempu dovedu, a tak jsme tam taky dorazili. Jenže to už bylo hodně po 3. hodině ranní.

 

 

 

 

ČT 23. 8.

 

Ještě večer před placením jsem se s paní domluvil, že si můžeme sbalit ráno bágly, jít se vykoupat a věci si nechat u ní i přes poledne (jinak se do 12:00 musí opustit kemp).  Dneska bylo ale trochu větrněji než včera, takže mi dalo více práce dostat Věrku do moře, ale asi 3x jsme se vykoupali a vychutnali si čisťounké moře. Po obědě okolo 15. hodiny odcházíme z kempu.

 

V 15:50 nám měl jet vlak do Barcelony, ale měl asi 20 minut zpoždění. To nevadí, času máme dost a snad někde u Barcelony nějaký kemp najdeme (přespat u řeky nebo někde v parku jsem tam už nechtěl riskovat). Přijíždíme tam (opět pohodlným klimatizovaným vlakem) okolo 17:30. Chvíli po výstupu z vlaku na nádraží Franka musíme ukázat lístky (ještě že jsme je nevyhodili). Jdu se do informací poradit, kde tu mají levné kempy. Slečna mi poradila tři: jeden na východ od Barcelony (tam nechci, protože letiště je na západ a nám letí pozítří ráno letadlo do Prahy) a dva na západ, ale doporučila.mi, abych si tam nejprve zavolal, protože bývá plno. Byl to můj 1. telefonický hovor se Španěli, ale kupodivu jsem se dozvěděl, co jsem potřeboval: v 1. kempu (Estrella de Mar, tel. 936 330 784) měli plno, ale ten 2. (Tres Estrellas, tel. 936 330 637) byl volný a přišel nás celkem na 21 euro za noc. Pak jsem ještě spolu s několika informátory promýšlel a kupoval nejvhodnější lístky pro MHD po Barceloně: koupil jsem 1 společný lístek na 10 jízd (pro dnešek a sobotu) a pak 2 celodenní lístky (na pátek).

 

Dojeli jsme metrem na náměstí  Placa d´Espanya a z něj už jediným autobusem (asi 40 minut cesty) za město, do toho kempu u 3 hvězd. Kemp byl velký a docela přepychový. Zatímco Věrka připravovala večeři, já se snažil v kempu zjistit nejkratší cestu z kempu na letiště, abychom se mohli rozhodnout, jestli se v pátek večer vrátíme z prohlídky Barcelony sem do kempu, anebo už ne a přespíme raději na letišti: zítra se sem už vracet nebudeme.

 

Právě jsme dojídali večeři, když k nám přišla na pokec parta českých kluků, kteří šli také Pyreneje a také na západ, ale z Andory směrem na vrchol Aneto. Jenže tam nevylezli, protože jim pořád pršelo a navíc pak i sněžilo (pro mě byly skoro celé Pyreneje naopak zosobněním pekelného žáru), takže jejich cíl na nejbližší den či dva byl usušit v kempu, co se dá. Pak jsme zašli do hospůdky, kde jsme si dali láhev červeného vína asi za 12 euro (v supermarketu by bylo totéž víno za 1 euro – ale co naděláme).


5.6) Prohlídka Barcelony [14. den]

 

PÁ 24. 8.

 

Ráno balíme stan a odjíždíme busem do Barcelony. Cestou se ptám několika lidí, jak se dostat na letiště jinak, než jet až do centra a z něj vlastně zase zpátky (ale metrem a příměstským vláčkem). Řidič to původně nevěděl, ale nakonec se mu „rozsvítilo“ a asi 2. stanici nám řekl, ať vystoupíme a dojdeme tam tak 2 km běžky. To bylo ideální. Cestou na letiště se Věrce podařilo najít houbu, ne však na zemi, ale na stromě (prostě rostla v koruně stromu!). Ale chtěl jsem, aby ji tam nechala – vždyť se mohou pokochat i jiní (a my bychom jí nejspíš cestou rozbili). Na letišti v Barceloně si dáváme oba bágly do jediné velké skříňky – na 24 hodin se platí asi 3 eura.

 

Pak už vyrážíme vyzbrojeni několika mapami (metro, busy atd. – vždy na samostatné mapě) naším známým vláčkem na Placa d´Espanya. Celý den pak chodíme pěšky po Barceloně (hlavně, že máme každý v kapse celodenní lístek). Nejprve jsme šli širokou třídou Av. Pare-lel až k pobřeží, k soše Kryštofa Kolumba (Mirador de Colon). Pak po nábřeží až ke kostelu Santa Maria del Mar a od něj se už vrháme do uliček starého města na sever (no jinam to ani nejde – celý jižní okraj Barcelony ohraničuje Středozemní moře). Postupně si prohlížíme Borri Gotic Catedral, Liceu a na ulici Rambla pak „živé sochy“ (jsou to „umělci“ oblečení do zajímavých kostýmů a často i s úplně pomalovaným obličejem, kteří stojí ve strnulé pozici a občas „uloví“ zákazníka, který se s nimi za nějaký peníz vyfotí). Pak jsme došli k domu Casa Batiló a od něj už k 1 domu od známého architekta Gaudího - k La Pedrera. Pak jsme si obešli i proslavený obrovský kostel Sagrada Familia (který se pořád ještě dostavuje), ale dovnitř jsme nešli – to by bylo asi na 3 hodiny ve frontě. Líbila se nám i nemocnice Hospital de la Sta. Creu i Sant Pau, od níž jsme zamířili k nádhernému Gaudího parku Gűel, kde jsme strávili asi 2 hodiny.

 

Už se stmívalo, když jsme přišli na stanici metra Lesseps a dojeli do centra na Placa de Catalunya. Prošli jsme pod triumfálním obloukem (Arc de Triomf) do dlouhé pěší zóny-parku, který nás dovedl k velkému parku Parc de la Ciutadella. V něm (naproti budově geologického a zoologického muzea) jsme si vypili sangrii koupenou předtím v obchodě a už po tmě šli obhlédnout končiny tohoto parku, na jehož jižním okraji měla být ZOO. Našli jsme ale jen rybníček s kachnami (možná mají ale Španělé jiné pojetí ZOO než my, nevím). Pak jsme se vydali už vyloženě potmě azimutem na západ (měl jsem buzolu na krku pod košilí), až jsme došli ke stanici metra na našem známém Frankově náměstí, z něhož už jezdí vláček až na letiště (poslední asi ve 22:40). Ze samé radosti jsme zašli naproti do příjemné hospůdky „na jedno“, na sangrii a ještě jsme jim snědli buráky na talířku u baru.

 

Na letiště jsme přijeli docela utahaní ale ve skvělé náladě, takže jsme si vyzvedli vozík, kam jsem naložil oba bágly ze skříňky i Věrku a skvěle jsme si vychutnali rychlou jízdu po půlnoční letištní hale. Kupodivu nás žádný policajt nevykázal ven. Věrka sice nejprve chtěla stavět stan hned před budovou letiště (někde v „úkrytu“ za palmou a kaktusem), ale mně se ho nechtělo pak ráno rosou zmáčený zase balit, když byl teď krásně suchý; ale recese by to byla určitě dobrá. Takže jsme nakonec zakotvili ve velké odbavovací hale, u jedné z příčných stěn s lavičkami, roztáhli na zemi karymatky a „suše“ se vyspali přímo na nich. Bez problémů.

 

5.7) Cesta do Prahy [15. den]

 

SO 25. 8.

 

Problémy se ale objevily ráno. Asi 2 hodiny jsme marně na info-tabulích vyhlíželi, kam se máme jít odbavit. Jenže pak se ukázalo, že jsem se spletl o hodinu. Ale stejně nám dalo docela práci zjistit, ve kterém z asi 140 míst na letišti si máme nechat odbavit zavazadla (v Praze na Ruzyni jich je asi 30).

 

Druhý problém vznikl, když jsem si hned po odbavení svého báglu uvědomil, že mám u sebe svůj oblíbený kapesní nůž (který každý den nosím sebou už od roku 1993). I když jsme se pak snažili zapojit do hry paní na informacích a později i celníky, situace byla naprosto neřešitelná – v době panické hrůzy z všudypřítomných teroristů je prostě malý kapesní nůž na palubě letadla zásadním nebezpečím pro „světový mír“ a poslat jej do Prahy v tak krátkém čase už nešlo. Tak jsem o něj přišel! Byl jsem pak naštvaný na celníky ale hlavně na sebe.

 

Letadlo nám mělo odlétat do Prahy v 10:25, ale mělo už „tradičně“ zpoždění – o 10 minut, ale kupodivu do Prahy mu to netrvalo plánovaných 90 minut, ale jen hodinu (i když zase letíme do „elka“ podél Itálie). Kromě horských krasavců v Alpách se nám pak při přistávání moc líbil Pražský hrad nebo třeba obora Hvězda. Po asi třičtvrtěhodinové prodlevě (na Ruzyni nešel nějakou dobu proud, takže zavazadla se cestou od letadla dost zdržela) už máme i své bágly. Tím naše letošní velká cesta skončila: na jedničku! A Pyreneje i ostatní navštívená místa vám všem moc doporučuji !!!